Představme si běžné ráno moderního člověka. Otevře oči, ještě než stačí pořádně zaostřit na budík, sáhne po telefonu. Je to první a zároveň možná poslední rozhodnutí dne, které učinil zcela svobodně. A na displeji čeká několik notifikací.
Někdo mu poslal zprávu, někdo mu dal „lajk“, jiný mu napsal, že se mýlí a další, kterého nikdy neviděl, mu vysvětluje, proč je idiot. Pak se dozví, že svět se řítí do katastrofy, vláda něco pokazila, opozice něco pokazila ještě víc, že zdražili máslo, a někdo slavný zhubl deset kilogramů za tři týdny.
Ještě si nestihl vyčistit zuby, ale už prožil strach, vztek, závist, pobouření, radost, pocit méněcennosti či lehké sociální odmítnutí.
Víte, proč má lidský mozek sklon k pesimismu a obavám? Odhalte past negativního myšlení |
Naše emoce se nezměnily: změnilo se prostředí
Lidský mozek se vyvíjel tisíce let v prostředí, kde nejsilnějšími emocionálními podněty byly věci jednoduché a blízké. Hlad, zima, nebezpečí, samota, odmítnutí, sociální postavení ve skupině a občas nějaký ten medvěd.
Náš mozek si pro přežití v tomto světě vytvořil mechanismy, které se po desítky tisíc let příliš nezměnily. Dnes však sedíme v obýváku a dostáváme během několika minut stovky podnětů emocionálně podobných, jen poněkud modernizovaných. A silnějších. Místo medvěda vidíme titulek: „Tohle vás může zabít!“, místo souseda, který nám záviděl úrodu, máme sociální síť a několik stovek virtuálních přátel, a místo občasného pocitu ohrožení permanentní přísun zpráv o tom, co všechno se ve světě pokazilo.
Máte už svého AI kouče? V praxi už mění životy lidí. Jak vypadá „rande“ s algoritmem? |
Náš mozek však stále reaguje podobně jako dříve. Mezi skutečným ohrožením a emocionálně silnou „virtuální“ informací neumí plně rozlišit. Čteme-li tak o tragédii na druhém konci světa, pak sice rozumově víme, že je to tisíce kilometrů od nás, ale naše emoce občas reagují, jako bychom byli v centru dění. Mozek dostává signál: Pozor! Tohle je nebezpečné či důležité. A my na zprávu klikneme, a právě o to jde.
Jak internet zjistil, že vztek je výborný obchodní model
Kdybychom chtěli vytvořit zařízení, které by dokázalo co nejúčinněji získávat lidskou pozornost, vymysleli bychom něco velmi podobného internetu a sociálním sítím. Dali bychom člověku nekonečný proud informací, přidali možnost okamžité reakce, pochvaly, odmítnutí i porovnávání se s ostatními. A současně s tím i algoritmus, který se bude učit, co u něj vyvolává nejsilnější emocionální reakci. A tím i pozornost.
Jan Urban
|
Pokud se u nějakého příspěvku na dvě sekundy zastavíme, algoritmus si toho všimne. Všimne si i toho, že ho rozklikneme a komentujeme, a pokud se u něj pohádáme s pěti dalšími lidmi, je si jistý, že jsme emocionálně zainteresovaní. A pak nám něco nabídne. Digitální prostředí tak postupně vytváří zvláštní ekonomiku založenou na pozornosti, která má vynikající obchodní potenciál. Pozornost přitom získává ten, kdo dokáže vyvolat nejsilnější emoci.
Lidská pozornost má přitom jednu nepříjemnou vlastnost: jakákoli silná, a především negativní emoce ji přitahuje více než klidná informace. Rozhořčení, pobouření či dokonce vztek jsou tak z obchodního hlediska mimořádně účinné. Zatímco dříve bylo k získání pozornosti třeba něco udělat, dnes stačí vyvolat rozhořčení. A to má navíc několik výhod: je rychlé, nakažlivé a snadno se sdílí. V digitální ekonomice tak už není jen emocí: je zdrojem pozornosti, dalších dat a především zisku.
Internet ale samozřejmě není zlý a sociální sítě nejsou psychologické mučírny. Díky nim můžeme zůstat v kontaktu s lidmi, které bychom jinak ztratili. Můžeme najít informace, pomoc, přátele, komunitu, můžeme se učit, bavit i tvořit. Problém není v tom, že digitální svět vyvolává emoce: je v tom, že tyto emoce se staly součástí ekonomiky pozornosti. A v této ekonomice platí jednoduché pravidlo: čím silnější emoce, tím větší pozornost. Navíc pak tento svět sází na emoce, které nepatří k těm nejpříjemnějším.
Dokonalé hřiště dostala i závist
Další emocí, které digitální svět poskytl mimořádné podmínky, je závist. V minulosti jsme se mohli porovnávat s několika lidmi z okolí: se sousedem, kolegou, příbuzným. Dnes se můžeme porovnávat s tisíci lidí denně, a to je psychologicky poněkud nefér.
Většina lidí na sociálních sítích totiž neukazuje svůj skutečný život. Ukazuje jeho výběrovou podobu. Vidíme dovolenou, ne hádku před odjezdem, nové auto, ne splátky s ním spojené, krásnou rodinu, ne večerní tichou domácnost. Vidíme úspěch, nikoli deset let neúspěšných pokusů, které mu předcházely.
Čtyři metody, jak nepodlehnout tlaku doby a vyhrát zápas se stresem |
A potom se podíváme na svůj vlastní život, který samozřejmě zahrnuje i pondělní ráno, účet za elektřinu, bolest zad, nepořádek v kuchyni a člověka, který nám právě napsal, že jsme idioti. Porovnáváme tedy svůj skutečný život s cizí výkladní skříní. A divíme se, že z toho nejsme šťastní.
Lajk jako malá dávka sociálního cukru
Sociální uznání je pro člověka důležité: člověk je společenský tvor a po většinu historie potřeboval vědět, zda ho ostatní přijímají. Dnes k tomu máme jednoduchý mechanismus: lajk, srdíčko, komentář, sdílení.
Je to drobnost, ale přesto dokáže změnit náladu. Někdo zveřejní fotografii a čeká. Nic, pět minut, deset minut, ticho. Pak přijde první srdíčko. „Dobře. Ještě nejsem ztracený případ.“ Přijde druhé. „Možná to se mnou nebude tak špatné.“ Přijde třicáté. „Lidé mě milují.“ A pak někdo napíše: „Tohle je trapné.“ A celý emocionální systém se může během tří sekund zhroutit a vrátit na začátek.
Digitální svět totiž proměnil sociální uznání v něco, co lze měřit. A jakmile lze něco měřit, začneme se tím zabývat: kolik mám sledujících, lajků a zhlédnutí, kolik lidí reagovalo? Člověk, který měl kdysi radost, že ho má rádo několik lidí, tak dnes může mít pocit selhání, protože ho nesleduje deset tisíc. Je to taková zvláštní forma emocionální inflace.
Emoční hygiena pro digitální dobu
Co s tím? Vyhodit počítače či telefon z okna? To by sice mohlo být psychologicky osvěžující, ale poněkud drahé. Lepší je naučit se několik jednoduchých pravidel.
Nevěřte každé emoci, kterou ve vás internet vyvolá. To, že vás něco okamžitě rozčílilo, ještě neznamená, že je to pravda. Možná je to jen dobře napsaný titulek.
Nereagujte okamžitě na to, co vás nejvíce rozzlobilo. Pokud vás něco skutečně rozčílí, dejte si čas. Ne pět sekund. Klidně pět minut. Ideálně do druhého dne. Je pozoruhodné, kolik internetových bitev člověk vyhraje tím, že se jich vůbec nezúčastní.
Ptejte se, proč vám právě tento obsah někdo ukazuje. Nejen: „Je to pravda?“ Ale také: „Proč mi to ukazují?“ A rovněž: „Komu prospívá, že mě to právě teď rozčiluje?“
Nedovolte algoritmu, aby rozhodoval, čemu budete věnovat celý den. Pokud už půl hodiny sledujete obsah, který vás pouze rozčiluje, je možná čas odejít. Svět se mezitím pravděpodobně nezhroutí, a pokud ano, dozvíte se to i později.
Možná potřebujeme novou emoční gramotnost
Naše děti učíme číst, psát a počítat. V digitálním světě bychom je možná měli učit ještě jednu věc: rozumět vlastním emocím. Nejen vědět, co je pravda, ale také poznat, co se s námi děje, když něco čteme.
Když cítíme strach, měli bychom se ptát, zda jde skutečné nebezpečí a zda je opravdu tak velké. Když cítíme vztek, měli bychom si uvědomit, že někdo možná právě dosáhl svého cíle. Když cítíme závist, měli bychom si připomenout, že porovnáváme svůj skutečný život s pečlivě upraveným obrazem života někoho jiného. Když cítíme potřebu okamžitě reagovat, měli bychom si položit otázku, zda je naše reakce skutečně nutná. A když máme pocit, že musíme neustále kontrolovat telefon, možná není problém v tom, že nám někdo píše. Možná jsme si zvykli čekat, že nám někdo napíše.
Zázračná terapie, co nefunguje. „Skvělé“ rady, které šíří instantní psychologie |
Emoce 2.0
Naše emoce v digitální éře nejsou nové. Nový je jejich dosah – a obchodní zájem, který o ně digitální svět má. Internet nám nevytvořil větší strach. Jen vzal ten starý a rozeslal ho milionům lidí. Nevynalezl nový hněv, jen mu dal tlačítko „sdílet“, a nevytvořil ani novou závist, jen nám ukázal mnohem více lidí, se kterými se můžeme porovnávat.
Nevymyslel ani potřebu být přijímán, jen z ní udělal něco, co lze vyjádřit číslem. Možná tedy největší výzvou digitálního věku není naučit se ovládat technologie, ale ovládat sami sebe v jejich přítomnosti. Internet nám může ukázat téměř všechno, ale nemusíme kvůli tomu všechno cítit. A už vůbec ne na všechno reagovat. V digitálním světě totiž možná není největší problém to, že máme příliš mnoho informací. Možná je jím skutečnost, že příliš mnoho lidí a algoritmů zjistilo, jak snadno lze získat naši pozornost tím, že v nás vyvolají emoci.
