Povinné čili mandatorní výdaje státu plynou z jeho zákonů a smluvních závazků. Spolu s dalšími výdaji, jimž se stát nemůže vyhnout, především platy státních zaměstnanců a výdaji obranu, tvoří většinou téměř devět desetin rozpočtových příjmů státu, a zhruba dvě třetiny jeho výdajů.
Na zbývající či jednorázové výdaje, o kterých vláda může volně rozhodnout na základě potřeb země, označované jako diskreční, tak většinou již příliš prostoru nezbývá. Pokud se bez nich nebo bez jejich zvýšení vláda neobejde, musí si půjčit. Zaváže se tak do budoucna k dalším mandatorním výdajům v podobě úroků. Nebo si potřebné peníze vytiskne.
Problémem rozpočtového hospodaření států však není jen to, že jejich mandatorní výdaje jsou příliš vysoké, ale především to, že se obtížně snižují. K jejich poklesu chybí „politická vůle“, tedy odvaha. Jak jsou na tom v tomto ohledu domácnosti?
Mandatorní a diskreční výdaje domácností
Rozdělení výdajů na mandatorní a diskreční platí i pro rozpočty domácností. Jejich mandatorní, tedy nutné, a současně poměrně trvalé výdaje, jsou ty, bez kterých se nelze obejít. Plynou z dlouhodobých smluv, především nájemních, pojistných či úvěrových, ze smluv o dodávkách energií, telekomunikačních služeb apod. Patří k nim i nezbytné výdaje na stravu, oblečení a chod domácnosti, dopravu, léky a léčebné výlohy, vzdělávání a kulturu.
Jan Urban
|
Zbývající, diskreční výdaje domácností jsou vynakládané na věci, jež zcela nezbytné nejsou. Vztahují se k nákupům, které se netýkají našich potřeb, ale kterými si spíše plníme svá přání.
Na prvý pohled by se mohlo zdát, že udržení vyrovnaného rozpočtu domácností je ve srovnání se státy jednodušší. Podíl nutných výdajů na jejich celkových příjmech je totiž ve srovnání se státy většinou nižší, a prostor pro jejich diskreční výdaje tak bývá větší. Problém výdajů jednotlivců či domácností však bývá odlišný. Souvisí s tím, že naše přání vítězí často nad našimi potřebami, a naše diskreční výdaje, které nejsou nutné, tak v našem rozpočtu občas vytlačují výdaje, které nutné jsou.
Kontrola rozpočtových výdajů domácností je proto často stejně „náročná“, jako kontrola rozpočtových výdajů států. Jejich problémem mohou být totiž jak vysoké mandatorní výdaje, tak příliš vysoké výdaje diskreční.
Jak kontrolovat mandatorní výdaje domácnosti
Mandatorní výdaje mají – či by měly mít - v našem rozpočtu přednost. Většinou je nelze snížit ze dne na den, kontrolovat je však lze. Jedním z hlavních pravidel, kterými by se jejich kontrola měla řídit, je udržovat jejich podíl na čistém příjmu domácnosti ve výši, která příliš nepřekračuje 60 %.
Když je tento podíl v našem případě vyšší, měli bychom se dlouhodobě snažit ho snížit. Velmi pravděpodobně totiž existují položky, které bychom mohli - či měli – v zájmu svého finančního zdraví omezit. Pokud naše mandatorní výdaje této úrovně nedosahují, je to skvělá zpráva: přebytek totiž můžeme vložit do svých úspor nebo investic.
K nejjednodušším, i když ne okamžitým způsobům, jak podíl svých nutných výdajů na celkových příjmech snížit, většinou patří:
Úprava dodavatelských smluv
Poskytovatelé služeb, ať již elektřiny, plynu, vody, internetu, telefonů apod., se kterými máme uzavřeny dlouhodobé smlouvy, jsou často ochotni přistoupit na nižší sazby či tarify. Většinou to však neprovedou sami, ale až tehdy, kdy je o to požádáme. Využít je však třeba vhodný okamžik, kdy ceny těchto služeb klesají, a svou žádost opřít i o konkurenční nabídku.
Změna pojištění
Totéž platí o výši pojistného, které platíme za auto, domácnosti apod., případně bankovních poplatků. Částky pojistného, které hradíme, bychom měli čas od času porovnat s konkurencí, nebo si od ní vyžádat konkurenční nabídku. Pokud je tato nabídka příznivá, můžeme ji využít, nebo požádat svou stávající pojišťovnu, aby nám částky pojistného snížila. Otázkou může být i to, zda nejsme s ohledem na svá rizika „přepojištěni“ nebo zda bychom nemohli snížit své pojistné na základě vyšší spoluúčasti.
Konsolidace dluhu
Pokud máme dluh s vysokým úrokem nebo dokonce více takových dluhů, můžeme se pokusit získat novou půjčku, která naše stávající dluhy sloučí, a splácet tak jedinou půjčku s nižší úrokovou sazbou. V praxi to znamená, že celý dluh splatíme dříve.
Čím se liší dobré a špatné půjčky |
Nákupy potravin
Na potravinách není vhodné šetřit, vhodné však není ani s nimi plýtvat. Cestou, jak toto plýtvání odstranit, nebo mu předejít, je lepší plánování nákupů s ohledem na naši pravidelnou týdenní spotřebu potravin, a nakupování na základě seznamu.
Úspor můžeme dosáhnout i nákupy v e-shopech a bezplatnou dovážkou jídla domů. Využívání jednorázových prodejních „akcí“ svádí naopak k tomu, že ve snaze ušetřit nakupujeme věci či množství, která nepotřebujeme, což je i důvod, proč je obchodníci používají. Výhodnější je získat trvalé slevy pro stále zákazníky.
Jak kontrolovat diskreční výdaje
Povaha těchto výdajů se může u různých domácností lišit, mimo jiné s ohledem na výši jejich příjmů. V zásadě však platí, že některé z nich jsou důležité, protože nám pomáhají udržet si zdraví a duševní pohodu a zlepšit kvalitu života. Jiné jsou naopak odrazem našich spontánních, někdy impulzívních a ne zcela rozumných přání, bez jejichž splnění dokážeme velmi dobře přežít. Často tak k nim patří i nákupy, bez nichž by nám bylo lépe.
Do druhé z těchto skupin patří především výdaje za tabák, hazard nebo „rychlé“, spíše však „odpadkové“ potraviny, kterými si ničíme zdraví, a částečně i alkohol. Patří k nim však, alespoň z části, i výdaje na jídlo a pití mimo domov, nákupy „značkových“ spotřebních předmětů i technického zboží „poslední generace“, které nepotřebujeme. K typickým příkladům patří poslední model smartphonu.
Spadají sem i časté nákupy nového automobilu, některé osobní služby, nejrůznější předplatné, která hradíme, protože jsme se zavázali k „bezplatnému odběru“ daných služeb. Dále třeba členství v nejrůznějších klubech, výdaje za nepříliš kvalitní zábavu, ale i zbytečně drahá dovolená.
Východiskem kontroly těchto výdajů je určit, které z nich jsou důležité a proč, a vyčlenit si na ně ve svém rozpočtu určité pevné místo. Ostatní, tedy ty, které nic podstatného nepřinášejí, je pak žádoucí omezit. I tehdy, kdy je neomezíme hned, bychom měli o nich vědět, abychom na nich mohli ušetřit v obtížnějších dobách. Půjde zpravidla o výdaje, které vznikají bez většího zvážení, pod vlivem reklamních kampaní, snahy „přiblížit“ se ostatním či demonstrovat svou spotřebu navenek. Často k nim přispívá i placení kreditní kartou.
K nejjednodušším tipům na snížení těchto výdajů patří omezení restauračního stravování, které je nejen draží, ale někdy i méně kvalitní než vaření jídel doma, využívání veřejné dopravy nebo dopravních platforem místo vlastního auta. Řešením je i plánování spotřebních výdajů a dodržování jejich priorit, kontrola předplatného nejrůznějších služeb a pokud je pravidelně nepoužíváme, některá z nich zrušit. Možností je třeba i cvičení doma, namísto členství v drahé posilovně nebo změna nastavení domácího termostatu.
Nástrojem, který nám může při kontrole diskrečních výdajů pomoci, jsou jednoduchá číselná pravidla, týkající se skladby výdajů domácnosti, kterých je dobré se alespoň rámcově držet.
Rozpočtová pravidla domácností
K hlavním pravidlům toho druhu, usnadňujícím vyrovnané či bezproblémové řízení rozpočtu domácnosti, patří pravidla „60-40“ a „50-30-20“. Obě hovoří o tom, jak bychom měli výdaje své domácnosti z dlouhodobějšího hlediska rozdělit.
1. Pravidlo 60-40
Jde o pravidlo, které doporučuje věnovat 60 % příjmů domácnosti na výdaje, které jsou dlouhodobě stálé a víceméně neměnné, nebo které nelze změnit hned. Typicky jde o výdaje na nájem, splátky hypotéky, výdaje za energie a služby, dopravu do práce apod.
Zbývajících 40 % příjmů bychom pak měli věnovat na výdaje variabilní povahy, které lze změnit poměrně snadno a které tak lze snadněji přizpůsobit změněným příjmům domácnosti, tedy výdaje za potraviny, volný čas apod. Pravidlo zdůrazňuje přednostní význam fixních výdajů před těmi, které máme snadněji pod kontrolou.
2. Pravidlo 50-30-20
Je trochu náročnější a jeho podstatou je rozdělení výdajů domácnosti do tří kategorií, a sice potřeb, přání a úspor.
- Do prvé z těchto kategorií spadají nutné výdaje, tedy účty za potraviny, nájem, energie, auto a dopravu, chod domácnosti včetně péče o děti, splátky hypotéky a zdravotní péči.
- Do druhé patří výdaje za věci, které nezbytné nejsou, ale zlepšují kvalitu našeho života, tedy koníčky a další činnosti vykonávané ve volném čase včetně stravování v restauracích, nákladnější dovolené apod.
- Do třetí patří úspory, které slouží k financování našich budoucích potřeb a cílů. Jde o prostředky ukládané na spořicí či penzijní účty či investované prostřednictvím finančních nástrojů, ale i prostředky věnované na nouzový či pohotovostní domácí fond a na snižování dluhu.
Základním doporučením tohoto pravidla je věnovat na tyto výdaje 50 %, 30 %“, resp. 20 % celkových čistých příjmů domácnosti.
Pravidlo zdůrazňuje kontrolu mandatorních i diskrečních výdajů domácnosti a význam úspor včetně splácení dluhu. Nelze je chápat jako „tvrdý“ příkaz, ale spíše jako vodítko či dlouhodobý cíl, na který by se mělo zdravé hospodaření domácností zaměřit. Tak ho chápe i OSN, podle které je zásadou vedoucí k „finančnímu blahobytu“ domácností.
