Klára chodí nakupovat do obchodního centra. Minule se jí stalo, že v oddělení hraček její tříletá Lucka spustila ohromný povyk, chtěla panenku. Klára nechtěla vzbuzovat pozornost. Chvíli dceru nervózně okřikovala, ale pak jí hračku dala.
Co se může stát: Klára právě dceru naučila, že když něco chce, dupne si a dostane to. Když jednou nebude mít peníze, velmi snadno se kvůli svému chtění třeba i zadluží.
Jak reagovat: "Nezlob se, ale nemáme peníze. Nekoupím ti to." Nereagovat na křik a vztekání (oni to lidi chvíli vydrží), sebrat vozíček a odjet. Dítě zjistí, že tahle taktika nefunguje, a příště to ani nebude zkoušet.
Nemůžu ti tu hračku koupit. Jestli si s ní moc chceš pohrát, zůstaneme chvíli v dětském koutku (u regálu) a trošku se s ní pomazli. Pak ji musíme vrátit.“ Když dítě souhlasí, ale později opět začne křičet, nasadit první řešení - odchod.
"Víš co, teď nemám na hračku peníze. Ale zanedlouho máš narozeniny, domluvím se s babičkou a tuhle hračku koupíme společně." Takové řešení je vhodnější u starších dětí - už si umějí představit, že jejich přání se splní až za pár dní.
Co nedělat: Nekřičte, nevyhrožujte a nikdy dítě nebijte. Není dobré ani nabídnout hračku levnější nebo dobroty, dítě se tím učí, že si vybrečí alespoň něco.
Tohle si vyřešíme my dospělí
Jitka a Matěj občas řeší finanční problémy. Když jde o peníze, buď počkají na večer, kdy jejich osmiletý Dominik už spí, nebo ho odvelí, aby si šel hrát do pokojíčku, protože se budou bavit o věcech, které nejsou pro děti.
Co se může stát: Dominik nabude dojmu, že finance jsou něco tajemného, čemu děti nerozumějí. Jenomže dospěje a pak se od něj z ničeho nic bude očekávat, že finanční záležitosti zvládne.
Jak reagovat: "Jestli chceme, abychom jeli o prázdninách na hory, musíme našetřit. Pojďme se domluvit, kde začneme..." Každý včetně Dominika pak může říkat své nápady.
"Přišel nám vysoký účet za elektřinu, budeme doplácet. Musíme si odpustit něco, co jsme plánovali. Buď nepojedeme na hory, nebo si nekoupíme počítač." Rodina pak může hlasovat. V případě sudého počtu a rovnováhy hlasů lze vše nechat na náhodě a hodit si mincí.
Co nedělat: Netajit před dítětem finanční problémy, ale ani radosti, třeba mimořádnou odměnu. Lepší je plánovat výdaje před dítětem, i když se diskuse třeba přímo neúčastní, vstřebává, že podobné problémy se prostě doma řeší.
Jak nakládat z peněziKdyby bylo na dětech, odnesly by si z prodejny všechny hračky. Naučte je už od mala, že vybírat se musí i podle ceny. |
Vždyť s penězi neumíš zacházet
Honzík chodí do druhé třídy, jeho spolužáci už dostávají kapesné a on by chtěl také. Rodiče souhlasili a rozhodli se mu dávat stokorunu na měsíc. Když dostal kapesné prvně, ptali se ho za dva dny, co s ním udělá. Ukázalo se, že Honza už všechno utratil u McDonalda. Rodiče rozhodli, že mu zatím žádné kapesné vyplácet nebudou.
Co se může stát: Bez peněz se Honza prostě hospodařit nenaučí. Za rok "propadne" znovu a rodiče kapesné zase odsunou. Až bude jednou samostatný, nejspíš mu model "po výplatě si dopřeji, pak to nějak dopadne" nebude cizí.
Jak reagovat: "Honzo, bylo to první kapesné, tak sis ho užil, ale ty peníze jsou na celý měsíc. My ti teď už na útratu žádné další peníze nedáme a od příštího měsíce ti raději budeme dávat 25 korun týdně." U dětí na prvním stupni je lepší, když dostávají méně peněz, ale častěji. Snáz se naučí naplánovat výdaje.
Co nedělat: Nekřičet, neříkat, že je nemožný, nedávat se za příklad "já dovedu ušetřit, i když mám také málo". A rozhodně dál pravidelně vyplácet kapesné.
To jsem si přece vydělala já
Tereza dokončila střední školu a začala pracovat. Vydělává si 10 000 korun čistého. Bydlí u rodičů, kde se i stravuje. Na téma "jak to teď bude s penězi" zatím ani slovo. Terezu ani nenapadlo, že by vydělané peníze nebyly její, a rodiče nějak nevědí, jak do toho...
Co se může stát: Tereza utrácí za oblečení a zábavu. Až se osamostatní a vše bude jen na ní, bude pro ni realita velkou ránou.
Jak reagovat: "Myslíme, že by bylo správné, abys nějakou část dávala na domácnost. Pojď sama navrhnout kolik." Rodiče musí mít jasno, kolik chtějí. Pokud dcera navrhne méně, musí své přání vyjádřit jasněji. "Chtěli bychom, abys nám dávala čtvrtinu nákladů na bydlení a dva tisíce měsíčně za jídlo.“
Co nedělat: Neříkejte, že si vydělává málo a vy to vlastně všechno zvládáte. V požadavcích buďte realističtí. Říci si o pětistovku neřeší nic.
