Skotský filozof Adam Smith byl jeden z prvých ekonomických liberálů. Současně byl i prvým liberálem, který zdůrazňoval význam kvalitních veřejných služeb. Přestože psal ve prospěch kapitalismu a volného trhu, označil je za jednu z nejdůležitějších podmínek společenského blahobytu.
Důvody, jimiž argumentoval, platí dodnes. Špatné školství plodí nekvalitní zaměstnance, a snižuje produktivitu firem. Nekvalitní silniční síť zvyšuje náklady podniků a komplikuje obchod. Nekvalitní veřejná správa plodí nedomyšlenou a složitou regulaci, která svazuje podnikání. A nevýkonný státní sektor znamená méně prostředků pro sociálně potřebné.
Smithovy názory potvrdily po staletí i výzkumy lidského štěstí, které ukázaly, že slušná a efektivní vláda je pro štěstí svého národa stejně důležitá jako výše jeho příjmů nebo zdravotní péče. A jak ukazuje jednoduchý příklad, potvrzuje je i moderní, globalizovaných svět.
Švédský řidič autobusu vydělává zhruba padesátkrát více než jeho kolega v Indii. Ne však proto, že by byl padesátkrát produktivnější, ale proto, že vládní a společenské instituce obou zemí jsou podstatně odlišné. Pokud bychom oba řidiče vyměnili, ani v jedné zemi by se nic příliš nestalo. O hypotetickém případu záměny vlád obou zemí to však ani zdaleka říci nelze.
Stát jako prázdninový klub
Pokud zvažujeme, v jakém zařízení prožijeme svou dovolenou, zda v kempu, hotelu nebo klubu „All Inclusive“, neměli bychom se řídit jen jejich cenou. Přesnějším kritériem jejich posouzení je „Value for Money“, tedy hodnota, kterou nám za naše peníze poskytnou.
Může se totiž ukázat, že „drahý“ klub „All Inclusive“ je ve srovnání s běžným hotelem lacinější, protože za služby, které jsou v jeho ceně zahrnuty, si v hotelu připlatíme daleko více.
Jan Urban (1953)
|
Něco podobného platí i pro státy. Cena, kterou za jejich služby platíme, je dána výší daní. Tato výše však nevypovídá nic o tom, jakých veřejných služeb se nám skutečně dostane. Existují totiž státy, které dokážouzajistit poměrně bohatou dopravní, sociální, zdravotní či sociální infrastrukturu i za poměrně nízké daně, ale jsou i státy, kde je tomu naopak.
Vše závisí na tom, jak efektivně s prostředky daňových poplatníků hospodaří (a kolik lidí či firem je na státní hospodaření, obrazně řečeno, „přisáto“, tedy komu stát slouží především).
U efektivně řízených států s vysokou „Value for Money“ tak nemá smysl sledovat ani den „daňové svobody“, tedy den v roce, kdy lidé přestávají pracovat „na stát“, a začínají pracovat „na sebe“. Infrastruktura, kterou tyto státy budují, slouží totiž občanům, nikoli státu, a čím více jí tyto státy vytvoří, tím lépe.
U států, jež efektivní nejsou, je však situace odlišná. Přispívat na jejich služby vyššími daněmi většinou nijak nepomáhá. Peníze daňových poplatníků se totiž dříve nebo později rozplynou, aniž by něco příliš hodnotného přinesly. Veřejné služby, jak ukázal Adam Smith, jsou však důležité. Rezignovat na ně, byť tím, že se „daňově osvobodíme“, a neefektivnímu státu téměř žádné daně platit nebudeme, tak není řešení.
Změna řízení
Řešení většinou nelze zcela založit ani na představě, že služby, poskytované státem, budou vzhledem k jeho neefektivitě, jen ty základní, a za ty náročnější si lidé budou moci (či spíše muset) „připlatit“ na trhu. V některých případech tato možnost existuje – týká se především penzí, vzdělání, zdravotnictví či sociálních služeb. Jeho výhodou bývá vyšší dostupnost a kvalita služeb, jeho předpokladem je však jistá míra konkurence. Všude však toto řešení uplatnit nejde.
Jak přežít ve světě korporací, aby vás nenahradil někdo snaživější |
Neefektivní stát nelze vyléčit“ ani tím, že jej budeme „řídit jako firmu“, tedy alespoň tehdy, když nechceme obětovat demokracii. Jako firmu, a to i s obvyklou firemní efektivitou, lze však řídit některé důležité státní instituce. Dokazují to podstatné rozdíly v efektivitě těchto institucí v různých zemích.
Základní cestou, jak jejich vyšší efektivity a nižších nákladů dosáhnout, je zavedení či přizpůsobení postupů běžných v soukromé sféře ekonomiky, především těch, které vedou k posílení odpovědnosti veřejného sektoru vůči veřejnosti. Předpokladem je překonat odpor těch, kteří se aplikaci těchto přístupů (již od dob Sira Humphrey) brání, protože se jimi cítí osobně ohroženi.
Předpoklady efektivity
Vlažný vztah veřejného sektoru k výkonnosti a produktivitě souvisí především s jeho nízkou odpovědností za výsledky, a to jak vůči přímým uživatelům jeho služeb (zdravotnictví, školství, sociální služby apod.), tak vůči daňovým poplatníkům obecně (veřejná správa, policie apod.).
Součástí problému bývá i deformovaný vztah mezi veřejnými institucemi a veřejností jako takovou. Namísto partnerského vztahu, v jehož rámci by se tyto instituce snažily (za peníze daňových poplatníků) brát jednotlivce a firmy, kterým slouží, jako klienty, pro které se snaží vytvořit co nejlepší předpoklady, za kterých by mohli svou činnost vykonávat, jde mnohdy spíše o vztah „pána“ a „žadatele“.
Efektivita soukromého sektoru, která veřejnému sektoru schází, má však i další odlišné základy. Je založena na konkurenci, měření výkonu, porovnávání nákladů a výnosů, odpovědnosti za výsledky, prostoru pro schopné a zbavování se neschopných. Tedy na principech, které jsou ve veřejném sektoru používány jen zřídka. A to nejen proto, že jim politici, zaměstnanci i jejich odborové či profesní organizace brání (často s odvoláváním se na veřejné zájmy), ale i z toho důvodu, že jeho instituce postrádají stabilní a profesionální řízení. Jejich využití však nic podstatného nebrání.
Tři směry reforem
Jestliže chceme, aby „Value for Money“, kterou veřejný sektor poskytuje, odpovídala ceně, kterou mu platíme, měly by se jeho reformy ubírat třemi hlavními směry.
Konkurence
Všude tam, kde lze uživatelům veřejných služeb nabídnout možnost výběru (například zdravotnictví či školství), by mezi jejich poskytovateli měla zavládnout soutěž, a to bez jakýchkoli omezení. Jedním z předpokladů je povinnost zveřejňovat výsledky, podle kterých by se jejich zákazníci mohli při jejich výběru rozhodovat. Na volbě zákazníků by přitom poskytovatelé těchto služeb měli být i finančně závislí.
Veřejné financování, soukromé provedení
Tam, kde přímá konkurence mezi poskytovateli služeb možná není, je možné ji nahradit konkurencí nepřímou. Poskytování veřejných služeb mohou v tomto případě, na základě pravidelně obnovovaných licencí a plně transparentních výběrových řízení, převzít výkonnější a vzájemně si konkurující soukromé instituce. Stát tak přestává být jejich poskytovatelem, ale stává se jen zdrojem jejich financování. Nejlépe však nepřímo, prostřednictvím bank.
Využití výkonových ukazatelů
Není-li ani toto řešení možné, měla by se reforma veřejného sektoru opírat o široké využívání výkonových ukazatelů veřejných institucí. Tedy o měření, hodnocení a srovnání jejich výsledků, kterému se tyto organizace (a to nejen u nás) pod nejrůznějšími záminkami dlouhodobě brání.
Výkonovými ukazateli však pochopitelně nejsou ukazatele, jimiž se státní správa zaštiťuje dnes, tedy ukazatele utracených či „proinvestovaných“ prostředků či vyčerpaných dotací, nemající s výkonností ani „Value for Money“ nic společného. Použity však naopak mohou být ukazatele typu výběru daní, studentské gramotnosti, zdravotního stavu či výsledků zdravotní péče, počtu nezaměstnaných, které se podařilo vrátit do práce, spokojenosti občanů se službami veřejné správy, procenty podaných žádostí vyřízených před termínem, podílu úředních chyb apod. Na tyto či podobné ukazatele by se veřejné organizace měly nejen zaměřovat, ale podle nich by měly být i hodnoceny.
Orientace na výsledky a jejich ukazatele je i jednou z cest, jak snížit náklady veřejného sektoru. Umožňuje totiž odstranit činnosti, které k žádným společensky podstatným výsledkům nepřispívají.
