Podle čísel České bankovní asociace poskytly banky v roce 2024 spotřebitelské úvěry za zhruba 140 miliard korun a k tomu hypotéky za 275 miliard korun. Nebankovní poskytovatelé úvěru sdružení v České leasingové a finanční asociace pak půjčili dalších 29 miliard korun.
Už z pouhého objemu půjčených peněz za uplynulý rok je zjevné, že ten, kdo si chce půjčit a má na to, na úvěr bez větších problémů dosáhne. V tomto segmentu tak zjevně nejsme svědky selhání trhu. A o tom, že by půjčování peněz bylo součástí kritické infrastruktury státu, lze také velmi důvodně pochybovat.
I přesto chce stát rozhodnout o tom, kolik maximálně budeme za spotřebitelský úvěr platit. Návrh novelizace zákona o spotřebitelském úvěru stanovuje maximální hranici ceny úvěru, kterou už žádný poskytovatel úvěru nebude moci překročit.
Kolik to má být?
Pokud návrh projde, nikdo nebude moci půjčit s úrokem vyšším, než je zhruba čtyřnásobek repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšený o 8 procent. Aktuální repo sazba činí 3,50 procenta. Pokud by tedy návrh v tomto znění prošel, v České republice by nikdo spotřebiteli nemohl půjčit s úrokem vyšším než zhruba 48 procent ročně.
František Nonnemann Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Několik let pracoval na Úřadu pro ochranu osobních údajů, mimo jiné i jako ředitel analytického odboru a vedoucí právního oddělení. Od roku 2016 působí v soukromém sektoru, kde se zabývá především pravidly pro zpracování a ochranu informací, ochranou spotřebitele a compliance systémy. Na tato témata také publikuje a školí. V současnosti je vedoucím oddělení compliance a řízení operačních rizik v Partners Bance. |
Je to hodně? Je to málo? Na to podle mě neexistuje jednoznačná odpověď. Vždy záleží na konkrétní situaci, výši půjčené částky, době splatnosti a dalších okolnostech.
Proč chce stát direktivně stanovit, jaký úrok je v pořádku a jaký už ne? Prý za to může Evropská unie. Nová směrnice EU o smlouvách o spotřebitelském úvěru totiž říká, že členské státy mají zavést opatření, která budou předcházet zneužívajícímu jednání poskytovatelů spotřebitelského úvěru. Opatření, která zajistí, aby úvěr nebyl nepřiměřeně drahý.
Směrnice říká, že tímto opatřením může být i stanovení limitů úroků či poplatků spojených s úvěrem. Může, ovšem nikoliv nezbytně musí. Členský stát se může odkázat i na jiné právní nástroje či postupy, které extrémnímu předražování úvěrů, resp. lichvářskému jednání, zabrání.
Ministerstvo financí, které zavedení stropu navrhuje, se v odůvodnění novely odkazuje na občanský zákoník, který říká, že jednání v rozporu s dobrými mravy je neplatné. Stanovení zjevně nepřiměřené ceny úvěru může být jednáním v rozporu s dobrými mravy a související smlouva o úvěru neplatnou.
Má stát a zákon rozhodovat, kolik smí stát úvěr?
Ministerstvo naopak neodkazuje na další již existující právní nástroj, a to trestní zákoník. Lichva je totiž trestným činem. Ten, kdo zneužije něčí tísně, nezkušenosti nebo lehkomyslnosti a půjčí mu peníze s úrokem, který je v hrubém nepoměru k celkové půjčené částce, může dostat až 8 let vězení. Pokud by lichva systematicky prováděla právnická osoba, tak i jí hrozí sankce v podobě pokuty, zákazu činnosti či dokonce zrušení.
Úmysl zavést třetí právní institut, maximální cenu úvěru, ministerstvo „odůvodňuje“ jen stručně: „V průběhu rozsáhlých konzultací… bylo vyhodnoceno, že využití institutu dobrých mravů a jeho judikaturní aplikace není z pohledu směrnice dostatečným opatřením.“
Proč to tak bylo vyhodnoceno? Na základě jakých dat a argumentů? Proč nestačí občanskoprávní ani trestněprávní nástroje proti lichvě, je nutné zavádět další právní povinnosti a deformovat trh? To už se bohužel v předkládací zprávě nedočteme…
KOMENTÁŘ: V Bruselu se bojuje o otevřené finance. Je to správné bojiště? |
Na čtenáře, kteří se nezúčastnili oněch „rozsáhlých konzultací“, může tato změna působit jako další příklad toho, jak se právo dělat nemá. Bez doložení dat a analýzy současného právního rámce přijmout novou úpravu a další záplatu na už tak dost složitou soustavu evropských nařízení a českých zákonů a vyhlášek. Navíc záplatu, u které je skutečně diskutabilní, jestli někomu vůbec pomůže.
