Monzunové deště v Himálaji jsou konečně minulostí a cesty v Bhútánu jsou suché alespoň natolik, že jimi projede malý náklaďák. Má namířeno k bublajícímu prameni vyvěrající vody, který místní přirovnávají k nektaru. V nedaleké továrně ji dělníci vyrovnávají do řad v elegantních sklenicích, minerální vodu pak opatří štítky, zabalí do beden a vyšlou na dlouhou cestu.
Bude putovat stovky kilometrů do luxusních hotelů i restaurací, z velké části v sousední Indii. Ti nejbohatší Indové pak za jednu láhev zaplatí přibližně šest dolarů, což je průměrná denní mzda indického dělníka.
Čistá a kvalitní voda je drahou komoditou, která chybí milionům lidí po celém světě. Navzdory OSN, která deklaruje dostupnost pitné vody jako základní lidské právo, extrémní horka zdroje vody vysušují, a tak čím dál více lidí musí žíznit.
Stane se z Indie globální velmoc? Pouhý růst populace nestačí, zní ze země |
Luxusní voda se stává privilegiem, lidé ji čerpají třeba z norských ledovců nebo ranní rosy v Tasmánii. Ti, kteří se dlouhodobě ochutnávání kvalitní vody věnují, tvrdí, že to celé není jen prachobyčejné snobství.
„Není voda jako voda,“ říká Michael Mascha, šéf Fine Water Society. Přirovnává spotřebitele vysoce kvalitní vody k „foodies“, kteří by šli světa kraj, aby našli starodávné odrůdy rajčat nebo vzácnou sůl. Někteří dokonce pijí dobrou vodu místo alkoholu.
„Používat správné sklenice, pít při správné teplotě, kombinovat ji s jídlem, to jsou všechno důležité věci,“ dodává Mascha.
Voda už není pro vesničany, je to byznys
Když nákladní auto opouští bhútánský závod patřící indické firmě Veen Waters, z útrob budovy se vynoří na čtyřicet zaměstnanců. Během pauzy si povídají, pijí čaj, někteří vytáhnou telefon. V kopci za nimi je minerální pramen, kdysi zdroj čerstvé vody. Místní k němu kdysi natáhli potrubí z bambusových tyčí a nabírali si z pramene vodu domů. Nyní je ale zdroj vody pod zámkem, vlastní ho právě firma Veen Waters.
„Během pandemie se prodala sotva kapka,“ vykresluje situaci s nadsázkou šéf společnosti Ganesh Iyer. Byznys se ale znovu rozjel, současně vyváží do Indie kolem 240 tisíc láhví měsíčně, přitom podle něj zatím firma ovládla pouze nějakých deset procent potenciálního trhu.
Po překročení hranic s Indií projíždějí náklaďáky s lahvemi vody kolem bujné zeleně čajových plantáží v Darjeelingu nebo kolem dopravních značek upozorňujících na výskyt slonů. Láhve s vodou nakonec skončí v luxusních hotelech a restauracích ve městech jako je Nové Dillí, Pune či Bombaj.
Některé bohaté rodiny si nechávají vozit křišťálově čistou vodu každý týden. Ředitel Veenu vtipkuje, že by se v ní „skoro mohli koupat.“ Odborníci predikují, že poptávka po kvalitní vodě nabere v nejbližších letech ještě obrátky.
Kromě degustátorů vody a některých vyvolených má ale většina Indie s životadárnou tekutinou problém. Svoje o tom ví obyvatelé bombajské čtvrti Dharavi, která je jednou z největších slumů v Asii.
Tři hodiny voda, 21 hodin sucho
Tam voda přitéká do městských potrubí jen jednou denně, od šesté do deváté hodiny ráno, což vyvolává zmatek a tlačenice na už tak přeplněném místě. Toto časové okno představuje pro místní rituál, muži v šortkách se mydlí ve vaně, jiní obyvatelé labyrintu úzkých uliček si čistí zuby na verandách a pastu plivají do vody, která teče po betonu na zemi. Ženy plní celé kýble, aby něco zbylo i na později.
V Bombaji je také dost lidí, kteří jsou spíš frustrovaní než cokoli jiného. Recha Nageš Pawarová, matka čtyř dětí, se kterými žije v modrém stanu z těžkých plastových plachet u rušné silnice, před dvěma lety ovdověla. Vlastní zdroj vody nemá, říká, že maximálně někdy o trochu uprosí souseda.
Muži se myjí v bombajském slumu Dharavi ve skromném přídělu vody (10. května 2023)
„Žijeme ve špíně,“ říká unavená žena agentuře AP. Dodává, že často nemůže vyprat oblečení sobě ani dětem. Těžko se jí pak představuje, že někteří dají za lahev vody tolik, kolik si lidé v jejím okolí vydělají za celý den.
Podle Světové banky Indie tvoří osmnáct procent světové populace, ačkoli světové vody má pouhá čtyři procenta. To pak způsobuje napětí a konflikty ve společnosti, loni byl v Bombaji dokonce jeden muž v roztržce o vodu ubodán.
Indická vláda slíbila, že vodu zajistí do každé domácnosti, úkol se jí ale zatím splnit nepodařilo. „To, že utrácíme peníze za potrubí, neznamená, že ve všech kohoutcích najednou poteče voda,“ říká Veena Srinivasanová, ředitelka Well Labs, výzkumné instituce v indickém Bengalúru.
Jako jedno z řešení vidí indická vláda továrny, které by měly odsolovat mořskou vodu. Tento postup je ale ještě v plenkách.
I pro manažery továrny na luxusní vodu tak voda zůstává luxusem. Ganeš Iyer pije „svou“ značkovou vodu Veen pouze v restauraci. Doma s manželkou konzumují převařenou kohoutkovou. Stejně jako mnozí jiní ji uchovává v tradiční nádobě z červené hlíny, která vodu zároveň ochlazuje. Stále se také koupe ve vědru, přičemž sedí na stoličce, což je běžný indický zvyk, který také šetří vodu.
„Na jedné straně považujeme vodu za svatou a božskou,“ říká Iyer. „Ale bereme ji jako samozřejmost. Věříme, že voda tu bude vždycky,“ uzavírá.
