Na hlavní promenádě podél řeky Lublaňka na adrese Breg 22 se turisté zastavují, aby si vyfotili figurínu s kbelíkem na hlavě. Postava oblečená v pistáciové bundě a červených legínách sedí u stolu před jedním z domů v historickém Starém Městě a zírá na rozlitý šálek turecké kávy, oblíbeného nápoje Slovinců i u ostatních obyvatel Balkánu a střední Evropy, s nimiž sdíleli společnou zemi, dokud se na počátku 90. let nerozpadla. Na velkém nápisu v pozadí stojí: „Muzeum blbostí: Svět se zbláznil, a my taky. Jebiga!“ píše web The Guardian.
Jebiga lze volně přeložit jako „seru na to“ nebo „kašlu na to“. Právě tento výraz je červenou nití táhnoucí se celým muzeem, které bylo otevřeno letos v květnu. Sestává z pěti malých místností plných figurín s podivnými doplňky, obrázků smějících se postav generovaných umělou inteligencí a scén doprovázejících některé vtipy zarámovaných nebo vystavených na kartonových paravanech. „Tohle slovo vystihuje samou podstatu balkánského humoru,“ říká zakladatel muzea Borut Kokelj, který má na sobě tričko s nápisem: „Kterou část slova jebiga nechápeš?“
V Lublani vítá návštěvníky nový a ambiciózní projekt – Muzeum nesmyslu. (12. srpna 2026)
„I když nejsou peníze, když není práce, když nic není jisté, všechno se dá vyřešit humorem,“ říká. Humor podle něj nesmí mít žádné hranice, aby vše fungovalo. Ačkoli se muzeum prezentuje jako domov balkánského humoru, zaměřuje se především na kulturu vtipů v bývalé Jugoslávii, socialistické federaci, která zahrnovala země Balkánského poloostrova, jimiž jsou dnes Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Černá Hora, Bosna a Hercegovina a Kosovo.
Humor a ženy jako pojivo
Jugoslávie, která vznikla z trosek první světové války, byla politickým projektem s cílem sjednotit jižní Slovany a některé neslovanské menšiny pod společnou identitou a jazykem, tehdy oficiálně známým jako srbochorvatština. Genocidní války, které doprovázely rozpad Jugoslávie na počátku 90. let, však ukázaly, že myšlenka jediného jugoslávského národa postrádala pevné základy. Různé národy tohoto regionu se od té doby nadále definují prostřednictvím odlišných náboženských identit včetně katolicismu, pravoslaví a islámu, ale také prostřednictvím odlišných dialektů a jazyků.
Právě „balkánský“ humor, jak naznačuje toto muzeum, mohl být tím pojivem, které drželo pohromadě jugoslávskou kulturní směsici, a je příznačné, že některé z vystavených vtipů přímo narážejí na otázku jazyka. „Blázen je blázen jak v cyrilici, tak v latince,“ zní nápis na velkém plakátu u vchodu, který využívá obě abecedy: cyrilici, spojovanou se Srby a pravoslavným křesťanstvím, a latinku používanou ostatními, převážně nepravoslavnými národy bývalého státu.
Role a moc žen ve společnosti se rovněž jeví jako další sjednocující faktor neobvyklého muzea. „Starleta je první balkánská mytická bytost s tělem ženy a hlavou krocana,“ zní encyklopedická definice pojmu ženy, která usiluje o slávu a bohatství výhradně díky své kráse (podpořené plastickými operacemi), aniž by měla na kontě jakékoli jiné úspěchy. „Chtěla si vzít prince, ale kůň měl víc peněz,“ zní další vtip, který si pohrává se slovem konj (kůň), které se v mnoha zemích bývalé Jugoslávie používá i k označení muže.
Co vyřeší rakije
Kurátor Kokelj, který v průběhu let nasbíral asi 25 000 vtipů z tohoto regionu, uvedl, že se bránil tomu, aby výstava byla přetížena politicky zabarveným humorem. „Kdybychom vystavili všechny skutečně balkánské vtipy, pravděpodobně bychom ani neotevřeli,“ přiznává s odkazem na dílka, která se přímo dotýkají náboženství, etnické příslušnosti nebo národních symbolů.
Výběr se také vesměs vyhýbá vtipům zesměšňujícím konkrétní skupinu nebo představujícím postavy ztotožňované s určitou etnickou skupinou. Nejsou zde žádné vtipy zesměšňující údajnou „lenost“ Černohorců anebo stereotyp Slovinců coby národa, který se rád prezentuje jako ten „nejelegantnější“ a „nejevropštější“, čímž se distancuje od zbytku regionu, i když některá dílka se těchto témat také dotýkají.
Celkově se většina vtipů v muzeu zabývá každodenními problémy a absurditami života. „Měli jsme se líp a stejně jsme si stěžovali. Teď, když se věci zhoršují, si zase stěžujeme,“ říká jeden z vtipů. Jiné se zaměřují na romantické vztahy: „Láska je, když vypadáš jako pytel brambor, ale ona v tobě vidí hranolky.“ Dalším opakujícím se tématem je schopnost smát se sám sobě: „Amatéři dělají chyby, ale my, ti zkušení, způsobujeme katastrofy.“
Zdá se však, že existuje jeden prvek, který výstavu dodnes drží pohromadě: rakije, proslulá balkánská ovocná pálenka. Návštěvníkům se podává hned při vstupu do muzea a v jednom z exponátů je popsána jako první pomoc každé balkánské domácnosti. „Je to balkánský způsob, jak říct: co s tím uděláš? Maximální prožitek, minimální námaha. Obvykle k tomu patří rakije, doutník a píseň, která bolí víc, než by měla,“ uzavírá kurátor muzea Borut Kokelj podle britského webu.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
