Fenomén spropitného dlouho fascinuje ekonomy: platit něco navíc, když člověk nemusí, jde přece proti jeho zájmům a ekonomické racionalitě. Tento institut se objevil v 16. století v Anglii a postupně se rozšířil do celého světa. Liší se ale zemi od země. Někde jsou hosté štědří, jinde není zvykem dávat dýško vůbec. Různé je i to, v jaké výši, kdy, komu a proč spropitné dávat.
Například ve Spojených státech je obvyklé dát číšníkovi 15 až 25 procent navíc, v Brazílii nebo na Novém Zélandu desetinu a ve Švédsku 5 až 10 procent nad rámec útraty. Ale například v Japonsku jsou peníze navíc tabu. Spropitné se tak může setkat s nepochopením, kdo ho tam nechal a proč, píše BBC.
Dýško nechává 9 z 10 Čechů
Češi jsou s odměňováním obsluhy nad rámec útraty spíš opatrní. Podle loňského průzkumu agentury Ipsos pro Českou spořitelnu sice nechává dýško 9 z 10 Čechů. Více než polovina respondentů ale jen zaokrouhluje nahoru bez ohledu na celkovou útratu (podle o rok staršího průzkumu STEM/MARK pro Home Credit to je dokonce až 80 procent hostů), dvě pětiny lidí k účtu připočítají deset procent. Průzkum Ipsos ukázal, že na výši spropitného má nejčastěji vliv kvalita a chování obsluhy. Atraktivní vzhled restaurace ocení pět procent, výší tuzéru u ostatních platících se řídí jen procento respondentů.
„Výzkum ukazuje, že čím víc extrovertní obyvatelé, tím víc se v jejich zemi dává spropitné, a to nejen v restauracích, ale i poskytovatelům jiných služeb,“ říká Michael Lynn, který přednáší management ve stravování na americké Cornellově univerzitě. To ale podle něj není jediný faktor, proč se v některých zemích dávají větší dýška než jinde. Záleží také na společenských zvyklostech nebo úrovni platů.
Pozor na spropitné. Některé podniky si jej účtují samy a bez optání |
Podle studie z roku 2016 se také návyky ohledně spropitného šíří tím, jak lidé cestují. Podle autora studie Edwarda Mansfielda z Pensylvánské univerzity se dává spropitné víc v zemích, jejichž obyvatelé více cestují do Spojených států, kde jsou tuzéry zvykem.
Podle Lynna mají lidé různé motivace dávat dýška. Kromě ocenění kvalitní obsluhy to může být i signál, že by se měla obsluha do příští návštěvy zlepšit. Nebo snaha získat společenské uznání.
Důvody, proč lidé dýška dávají, také určují, kdy tak činí. Například ti, kteří platí spropitné kvůli sociálnímu statusu, to dělají na méně obvyklých místech jako třeba v autoservisu nebo veterinární ordinaci. Platí také, že čím vyšší je doporučená výše spropitného, tím míň zákazníků ho nechá.
