Panovník dával práci desítkám tisíc mužů, na nichž záviseli jejich rodinní příslušníci, uvádí přední český egyptolog Miroslav Bárta.
Historici hovoří o ekonomice Staré říše jako o unikátní kombinaci keynesiánství – tedy zásahů centrální moci do hospodářství – a decentralizace. Jednotlivé správní jednotky totiž fungovaly do značné míry samostatně. Klíčovým předpokladem ale byl výběr daní.
„Centrální zdanění přispívalo ke zvýšení pracovních sil a produkce. Tím vzniklo bohatství potřebné k vybudování pyramid,“ shrnul egyptolog David Warburton.
Hrobky, ne města
Současní historici vesměs odmítají někdejší Herodotovu teorii, podle níž pyramidy postavily stovky tisíc otroků. Vyvrátil ji například britský egyptolog John Romer.
Ve své publikaci Velká pyramida z roku 2008 svá tvrzení zdůvodnil například tím, že vytvoření statisícové pracovní síly v tehdejším Egyptě, jehož populace čítala zhruba 1,6milionu lidí, by způsobilo ekonomickou katastrofu. Neměl by totiž kdo pracovat na polích. Chufuovu pyramidu dle něj stavělo 21 tisíc dělníků po dobu 20 let.
Archeologické nálezy z moderní doby navíc ukazují, že pyramidy stavěli pracovníci, kteří za odvedenou práci dostávali regulérní mzdu. Zaplatit a poskytnout přístřeší této pracovní síle rozhodně nebylo levnou záležitostí.
„Většina egyptských zdrojů mířila do konstrukce chrámů a hrobek, obzvlášť těch královských,“ popisuje tyto náklady egyptoložka Rosalie Davidová ve své publikaci Stavitelé pyramid starověkého Egypta.
Tím se Egypt lišil od ostatních starověkých říší, například v Mezopotámii se zdroje vynakládaly převážně na budování měst. V Egyptě se naopak urbanizace v období Staré říše neuchytila.
Podle Christophera Eyreho, profesora archeologie na Liverpoolské univerzitě, vznikaly postupnou kolonizací břehů Nilu malé farmářské vesničky, bez zásahů centrální moci.
Tato struktura však pro panovníka začala představovat problém v době, kdy od obyvatelstva potřeboval vybrat daně. „Je nepravděpodobné, že by byl královský výběrčí dostatečně informován o provinční struktuře, bohatství a potřebách pouze na základě občasných návštěv,“ píše archeoložka Leslie Anne Wardenová ve knize Hrnčířství a ekonomika v egyptské Staré říši.
V období Staré říše představovaly totiž daně dominantní příjem státní kasy. Země byla rozdělená na správní jednotky, takzvané nomy, v jejichž čele stáli správci. Na ně panovník přesunul odpovědnost za výběr daní, a pokud nebyli s to svou povinnost plnit, hrozily jim fyzické tresty.
„Za účelem výpočtu příjmu, a tedy i výše daně pro státní správu, prováděl panovník pravidelná sčítání,“ uvádí historik Andreas Winkler z Oxfordské univerzity. Faraon místo toho, aby zdanil jednotlivé obyvatele, určil výši daně na základě odhadu dostupného zboží a surovin.
Za kvalitu odpovídali správcové
Poplatek do státní kasy se tak odváděl v nejrůznějších podobách, hromadil se ve státních skladech odkud jej panovník distribuoval podle potřeby zpátky nomům, nebo jej využíval pro své stavební projekty.
„Přerozdělování je v mnoha ohledech dominantním prvkem ekonomiky Staré říše. Novější modely ukazují vysokou společenskou a ekonomickou složitost a představují zajímavý pohled na životně důležitý hospodářský systém s mnoha úrovněmi kontroly a interakce,“ píše Wardenová.
Na propojování ekonomiky se podílela síť státních skladů, produkčních center azemědělských center. „Zemědělské produkty tak byly k dispozici jak místním samosprávám, tak královské administrativě,“ popisuje systém nomů egyptolog Juan Carlos Moreno García.
Fungování jednotlivých oblastí bylo pro říši zásadní. Jejich správcové museli odvádět kvalitní administrativní práci, za což jim v případě plnění povinností náležely značné odměny.
Závisela na nich částečně i stavba pyramid, jelikož faraon po nich mohl požadovat daň v podobě pracovní síly pro svou hrobku. V tom případě správci podle Winklera zodpovídali i za to, že jejich pracovníci měli dostatek jídla, šatů a střechu nad hlavou.
