Řecko není obětí globální finanční krize. V roce 2010 jen naplno prosákly problémy, na které si země zadělala během uplynulých desítek let. Tyto problémy mají hned několik úrovní.
Zajímavé je, že Řecko bylo v letech 1998 a 2007 druhou nejrychleji rostoucí ekonomikou v Evropě. Na první pohled to vypadalo skvěle, jenomže základem tohoto růstu bylo rostoucí zadlužení. Řecko a Řekové neodolali a začali si více půjčovat - prostě proto, že mohli. Přišel boom levných úvěrů. S přijetím eura v roce 2001 totiž v zemi nepochopitelně zlevnily půjčky a život na dluh se stal dostupnější pro všechny: vládu, Řeky i firmy.
Ekonomové dnes kroutí hlavou nad tím, že pouhým přijetím eura klesly Řecku úrokové sazby na úroveň robustní německé ekonomiky. „Trhy byly skutečně slepé, když hodnotily německé a španělské dluhopisy stejně nebo s rozdílem setin procent. Po řadu let neviděly obrovské ekonomické rozdíly, protože je vidět prostě nechtěly!“ vzpomíná ekonom Pavel Kohout. Vinu podle něj nese Brusel a jeho zaklínání tím, že po zavedení eura zavládne konec finančních krizí.
Výhodné úrokové sazby by nebyly ničím špatným, pokud by na to řecká ekonomika na přelomu tisíciletí měla. Řecko však vstupovalo do měnové unie se státním dluhem nad sto procenty k HDP. Žádné dluhové brzdy v té době nebyly a eurozóna jednoduše věřila, že se z dluhu Řecko vylíže. „To se nemělo stát v zájmu stability eurozóny ani samotného Řecka, jak ukázal vývoj o deset let později,“ soudí hlavní ekonom společnosti Deloitte David Marek. Podle něj navíc již tak vysokého schodku země v té době dosáhla pomocí „kreativního účetnictví“.
Řecko získalo s eurem příliš levné úvěry.
Falšování vládního zadlužení se provalilo v roce 2009. Svět se dozvěděl, že skutečný rozpočtový deficit bude dvakrát vyšší, než minulá vláda tvrdila. Přiznání přišlo v době, kdy se globální hypotéční krize z USA přelévala do Evropy a šířila se nákaza na banky na periferii Evropy. Ze strachu před úplným kolapsem evropského trhu se začaly domlouvat záchranné balíčky pro Řecko. Řecko se stalo zemí, která nesmí padnout.
Teprve po přiznání k manipulacím s tvrdými daty si Řecko odřízlo cestu k levným úvěrům. Dosud slepí investoři zemi přestali věřit.
Boom levných úvěrů, který nakopl v minulosti řeckou ekonomiku, zakrýval skutečné problémy země a navíc k nim přispěl. Ruku v ruce s hýřením vlád a udržováním drahé a početné hordy státních úředníků rostly mzdy a pracovní síla přestávala být levná. Řecko ztrácelo na konkurenceschopnosti. Ekonomika nestála na pevných základech, ale na umělém růstu.
Podle ekonoma Vladimíra Pikory z Next Finance ještě v roce 2009 vládní výdaje odpovídaly víc než 50 procentům HDP země a Řecko mělo nejvyšší náklady na státní aparát v poměru k HDP ze všech zemí OECD. „Největším snem každého studenta bylo získat dobrou práci ve státním úřadu,“ říká ekonom Pavel Kohout.
„Řečeno natvrdo to znamená: bonusy za včasné příchody do práce, bonusy za ovládání počítače, bonusy za práci na čerstvém vzduchu, bonusy za ovládnutí cizího jazyka, odchody do důchodu nedlouho po padesátce,“ dodává Pikora (více čtěte v článku Hitparáda řeckých nesmyslů).
Sázka na levné půjčky vydělala investorům v Evropě
Bez viny za řeckou krizi ale není ani Evropa. Sázka na levné půjčky pro Řecko v době jeho vstupu do eurozóny podle některých názorů naplnila evropským investorům kapsy. Své peníze investovali ještě v době, kdy byly výnosy u řeckých dluhopisů vysoké, ale spekulovalo se o prudkém poklesu, napsal list Washington Post.
Kdyby měly výnosy řeckých dluhopisů odpovídat realitě, zřejmě by si každý rozmyslel, zda peníze vložit do papírů, které nabízejí vysoký dvacetiprocentní zisk, ale velké riziko. Jenomže s přijetím eura se z těchto dluhopisů stala bezpečná investice, v roce 2002, tedy rok po přijetí eura, byl výnos už jen tříprocentní.
„Na severu tím vydělali spoustu peněz,“ říká Matthias Matthijs, profesor na Johns Hopkins University SAIS a spoluautor knihy Budoucnost eura. Podle něj tato sázka investorů napomohla k vytvoření dojmu, že je Řecko bezpečné a přispěla k přehřátí jeho ekonomiky.
Rozhazovalo se už od 80. let
Zaděláno na krizi však už bylo mnohem dřív. Řeckou ekonomiku během desítek let zruinovaly rozhazovačné vlády. Přeborníkem v tom byla extrémně populistická vláda Andrease Papandrea v 80. a 90. letech minulého století. Ekonom s titulem z Harvardu byl miláčkem lidí. Silně ale zadlužil zemi, která si žila nad poměry. Za svého dlouhého politického života zvýšil řecký státní dluh z 28,5 procenta na 62,5 procenta HDP.
Přízeň voličů si získal díky reformám penzijního systému, které vedly k radikálnímu zvýšení výdajů. Ještě dnes, po několika vlnách úsporných opatření, má země nejvyšší výdaje na penzijní systém v Evropě (viz následující graf).
Řecko má i po reformách v roce 2012 nejvyšší sociální výdaje včetně důchodů v EU. V tabulce Řecku náleží zkratka EL. Zdroj: Eurostat
Důvodem, proč řecká ekonomika nestojí na pevných základech, je i historicky vysoká závislost na dotacích. Země vždy patřila k největším příjemcům ze zemí EU. Podle dat Eurostatu dotace například v šestiletce od roku 2000 tvořily 12,3 procenta výkonu ekonomiky, zatímco v Irsku byl poměr 2,6 procenta a ve Španělsku 5,5 procenta.
Řecko si dokázalo šikovně přihrát dotace už při vstupu do EU, respektive do Evropského společenství, které předcházelo vzniku Evropské unie. „Řecko si velmi dovedně vyjednalo dotace, které byly zhruba na čtyřnásobku toho, na co by mělo mít ve skutečnosti nárok,“ říká Pavel Kohout. Závislost Řecka na dotacích byla nejvíc znát v zemědělství. Koncem 90. let evropské dotace dosahovaly 45 procent farmářských příjmů. Naopak průmysl se „podařilo“ zadusit hned v zárodku.
