V poslední době jsme svědky zajímavé mediální agendy. Ukrajinci zaplavují trhy levnou pšenicí. V pšenici jsou pesticidy, chybí kontrola. Evropští zemědělci křičí, že je tato situace zničí, protože nejsou schopni konkurovat nové hrozbě. Polsko, Maďarsko a Slovensko zavřelo své hranice ukrajinskému obilí. Je však levné obilí opravdu levné?
Před válkou stála na evropské burze pšenice 160 eur (3 800 Kč) za tunu, pak vyletěla na 360 eur (8 700 Kč) a nyní klesla na 260 eur (6 300 Kč). Ceny energií na burze postupně klesají. Ceny hnojiv taky klesají. Ceny pohonných hmot oscilují, nicméně mají klesající tendenci. Rohlík však nezlevní, protože na něho bylo vynaloženo úsilí oceněné válkou.
KOMENTÁŘ: Ukrajinská pšenice u nás. Informace? Dezinformace? |
Zemědělci fungovali a nakupovali vstupy v době jejich maximálních cen. Nezbývá než souhlasit, ale do toho se objeví zpráva, že ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) chce v rámci rozpočtové konsolidace snížit objem vyplácených dotací zemědělcům, kteří bohatnou na drahých potravinách. Střet dotovaného a nedotovaného zemědělství přišel v nejméně vhodnou dobu.
Společná zemědělská politika je jednou z nejstarších politik na evropské úrovni. V platnost vstoupila v roce 1962. Tvoří významnou položku rozpočtu EU. Jde o jednu třetinu jejích výdajů. Každý rok přibližně 60 miliard eur (1,4 bilionu Kč) putuje k podpoře zemědělců, k zajištění zásobování populace potravinami, ochraně biodiverzity, boje proti klimatickým změnám apod. Rozhodnutí o takto štědrých dotacích však není nesmyslné.
Zemědělství neprodukuje jen potraviny, ale udržuje krajinu a venkov. Systém je však dlouhodobě kritizován, zejména ve smyslu přerozdělování financí, kdy vydělávají především velcí hráči na trhu. Proto dochází i k pravidelným reformám. Ukrajina systém dotovaného zemědělství nezná, ale její produkty se s nízkou cenou objevily v tzv. tranzitních zemích a způsobují silný odpor těch, kteří chtějí na krizi vydělat nebo už nepřiměřeně vydělali.
Blokáda černomořských přístavů byla a je stále vnímána jako velké riziko pro šíření světového hladomoru. Ukrajina je pro mnohé státy třetího světa přednostním dodavatelem obilovin. EU se proto rozhodla umožnit vývoz obilovin z Ukrajiny po takzvaných trasách solidarity. Opatření mělo usnadnit vývoz do Afriky nebo do zemí Blízkého východu přes tranzitní trasy v Evropě. Dobrý úmysl se však obrátil proti svým autorům.
Část ukrajinské úrody zůstala ve skladech tranzitních zemí. Důvodem je nevhodné nastavení pravidel, nedostatečná kapacita infrastruktury na vývoz, překupnictví a míchání technického obilí s potravinářským. Ukrajinská komodita zajímala tamní mlynáře, zemědělce a další spekulanty. Z krátkodobého hlediska měli tito obchodníci s chudobou doslova žně. Nyní se však cena v důsledku přebytku lokálně stlačila, nuže pojďme zavřít hranice, ať můžeme zase prodávat s několikanásobným ziskem. Výsledek je alarmující. Na hranicích stojí dlouhé kolony kamionů s obilím, ze kterých mají evropští zemědělci strach, a v Africe po nich zoufale volají. EU čelí za své koridory solidarity kritice.
Viníka tedy nehledejme v ukrajinských zemědělcích, kteří platí za dopravu každé tuny pšenice 130 eur (3 100 Kč), tedy polovinu tržní ceny. Letošní razantní snížení ukrajinského osevu rovněž vypovídá o tom, že tamní zemědělci neprofitují. Logicky nelze očekávat ani přehlcení trhu, když v budoucnu nebude co vyvážet, a to bude reálný problém. Současná krizová situace je pouze dílčí vychýlení lokálního trhu.
Další evropské státy zakazují ukrajinské obilí, Česko stopku nechystá |
Viníkem je samozřejmě Putinova válka a ti, kdo vydělávají na neštěstí druhých. Před ruskou invazí volný trh s Ukrajinou fungoval ukázkově a nikdo si nestěžoval. Sám komisař Wojciechowsky zastupující Varšavu za oblast zemědělství uvedl při březnovém zasedání výboru Evropského parlamentu: „Loni EU exportovala na Ukrajinu zboží za 32 mld. eur (773 miliard Kč) a přivezla za 28 mld. eur (676 miliard Kč) (nejsou uvažovány zbraně).“
Současná situace nahrává pouze prospěchářům a Ruské federaci. Pokud se k populistickým a unáhleným krokům uchýlí i další evropské země, přispějí tím nejen Putinovi, ale zakládají si na uprchlickou vlnu, jaká v Evropě ještě nebyla. Samozřejmě že koridory solidarity nejsou dokonalé, prodražují dopravu a snižují zemědělcům zisk, jak ukrajinským, tak evropským. Jsou nicméně jediným doposud známým řešením pro minimalizaci expanze světového hladomoru.
To, že tento systém z kapacitních a prospěchářský důvodů ohrožuje lokální trhy, není přece chybou ukrajinských zemědělců ani autorů v Evropském parlamentu. Nezbývá než se cíleně ptát. Kdo to obilí uvedl do oběhu, kdo na tom v danou chvíli vydělal? Taková diskuse se však nepřipouští, pojďme přiklepnout další dotace. Ideálně plošně, protože je to jednodušší, a hlavně těm, kterým Putin umožnil nakoupit nové kombajny. Pšenice přece zdražila skokově, ale byla vypěstována, za jaké období? Čest těm, kterých se to netýká.
