V současnosti dodává firma Gazprom, kterou Kreml používal a používá jako vyjednávací páku proti zemím ve východní i střední Evropě, dvě třetiny polské spotřeby.
„Nesnažíme se diverzifikovat zdroje kvůli tomu, abychom pak pokračovali v odběru ruského plynu,“ konstatoval pro agenturu Bloomberg Piotr Naimski, zmocněnec polské vlády pro strategickou energetickou infrastrukturu. Polsko proto usiluje o stavbu nového vedení, které by k jeho břehům dostalo strategickou surovinu z Norska. „Je to otázka bezpečnosti, o tomto plynovodu nebudeme s Gazpromem jednat,“ dodal Naimski.
Velké ambice i norské trubky
Polská vládní strana Právo a spravedlnost oznámila už při svém nástupu k moci v roce 2015, že nehodlá s Gazpromem prodloužit dlouhodobý kontrakt, který vyprší v roce 2022. Kvůli tomu také státem kontrolovaná firma PGNiG oživila projekt „norské trubky“, o které se na polských ministerstvech hovoří již dvacet let. Stavbu by chtělo Polsko dotáhnout do konce v říjnu 2022, což je podle expertů hodně ambiciózní cíl.
„Pokud bychom chtěli kontrakt s Rusy prodloužit, musíme začít jednat už na konci roku 2019, tou dobou už budeme vědět jistě, jak na tom s projektem Baltického plynovodu jsme. Budeme v dobré vyjednávací pozici,“ věří Naimski a dodává, že tou dobou už země bude připravená na jakékoliv hrozby, které z výměny dodavatele mohou vyplynout.
PGNiG od Gazpromu kupuje ročně 10 miliard kubických metrů plynu, kromě toho firma zdvojnásobila dodávky zkapalněného plynu LNG z Kataru na tři miliardy kubíků a podepsala dohodu o dodávkách LNG z Ameriky. Tankery vozí suroviny do terminálu ve Svinoústí, jehož kapacitu by Poláci chtěli po roce 2020 využívat z 50 procent – to by odpovídalo 7,5 miliardy kubických metrů plynu. A dalších téměř devět miliard kubíků by mělo proudit z Norska novým plynovodem.
Polsko není na dodávkách zvenčí úplně závislé, země ročně vytěží asi čtyři miliardy kubíků, pokud vše Polákům vyjde, mohli by mít i plyn na prodej. Jenže aby ho dostali do evropské sítě, potřebují nové spojky do Česka, Litvy, na Slovensko i Ukrajinu. „Propojení se Slovenskem je pro nás klíčové, protože pak bychom se dostali k maďarské síti a odtud dál na Balkán,“ plánuje Naimski a dodává: „Mohli bychom tam poslat pět miliard kubíků ročně, pro některé balkánské země jde o jejich celoroční spotřebu.“
Kromě slovenské trasy by mohlo být ve hře také posílení české větve, které se říká Stork II. Jenže kromě politických proklamací se její stavba příliš nehýbe. Propojka se však dostala na seznam projektů společného zájmu Evropské unie a měla by být hotová do roku 2020.
Chystaný polský plynovod směr Norsko bude křižovat trasu jiného plynovodu, který však u severních sousedů budí nelibost – Nord Stream, který dodává plyn z Ruska přímo do Německa a obchází tak země východní a střední Evropy.
Velké energofirmy ze Západu jednají s Gazpromem o stavbě druhého tubusu zvaného Nord Stream 2, což Poláci a ostatní země v regionu rozporují. Obávají se, že se tím zvýší závislost Ukrajiny a dalších států na Rusku a jeho plynu. Poláky v jejich postoji podpořily USA, podle šéfa zahraničí Rexe Tillersona nepředstavuje Nord Stream zařízení, které by podpořilo stabilitu Evropy.
Kromě toho americký Kongres v balíčku protiruských sankcí z roku 2017 odsouhlasil ustanovení, které by mohlo poškodit evropské firmy účastnící se projektu. To nezvykle ostře kritizovala kancléřka Angela Merkelová i šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker.
