Žena stojící ve výloze římské restaurace Come ‘Na Vorta si při práci nevšímá lidí procházejících ulicí. Vlasy má stažené pod bílou čepicí, očima bedlivě sleduje pramínky těsta, které se jí rodí mezi dlaněmi. Venku se zastaví skupina turistů a sleduje její práci. Po chvíli se rozhodnou, že se najedí právě v této restauraci.
Kdyby pokračovali v procházce uličkami římské čtvrti Trastevere – oblíbené čtvrti na druhém břehu řeky Tibery – narazili by na další restaurace, v nichž se předvádějí specialistky na výrobu těstovin. Je to trend, který se šíří po historickém centru města, objevuje se v blízkosti starověkých ruin a půvabných náměstí – a připomíná podobné gastrotrendy jako stvořené pro Instagram, jako jsou těstoviny podávané z obřích bochníků sýra nebo rovnou z pánví na smažení.
Vypadni! Turisté v Římě se navzdory zákazu koupou ve fontáně di Trevi![]() |
Tento trend těží z mezinárodního obdivu k italské „nonně“ neboli babičce, jejíž generační kuchařská moudrost a lidový šarm si momentálně podmaňují internet. Ale ženy – a jsou to téměř výhradně ženy –, pracující ve výlohách restaurací nemusí být nutně skutečnými babičkami. Jsou částečně pomocnicemi v kuchyni a částečně marketingovým nástrojem strategicky umístěným tak, aby lákal zákazníky online i osobně, píše americký deník The Washington Post.
Co je neitalský zvyk
Někteří místní obyvatelé tvrdí, že tento trend je spíše divadlem než tradicí a že je to spolehlivý způsob, jak rozpoznat turistickou past. Majitelé restaurací, kteří se do této iniciativy zapojili – a desítky online recenzentů s nimi – naopak tvrdí, že jde o ukazatel kvality. Koneckonců, v éře rychlé módy, řetězců typu „fast-casual“ a jídla vytvořeného umělou inteligencí, co je autentičtějšího než miska ručně vyrobených těstovin?
„Je to doslova jako v zoo,“ říká Římanka a průvodkyně Sophia Minchilliová, která se v metropoli narodila a vyrostla. Vzhledem k tomu, že v Itálii v posledním desetiletí prudce vzrostl cestovní ruch a poptávka po všem autentickém, sama sleduje, jak se trend výloh s těstovinami šíří. Jejich přítomnost vnímá jako pohromu – jsou to podle ní jen další řetězcové restaurace, které gentrifikují čtvrti, které miluje a kudy vodí své prohlídky.
„Sledovala jsem, jak se tyto restaurace s těstovinami, kde v okně stojí babička, množí jako Fibonacciho posloupnost,“ potvrzuje Erica Firpová, spisovatelka a moderátorka podcastu o Římě. „Téměř každý den se prodírám dlouhými frontami zákazníků.“
Na Španělských schodech v Římě si turisté už nesednou, hrozí jim pokuta![]() |
Jednou z výhrad průvodkyně Minchilliové je, že podniky, které tuto praxi uplatňují, bývají otevřené celý den i noc, což může být jasnou známkou toho, že se zaměřují na turisty, kteří si chtějí v 15:00 dát oběd s těstovinami – což je rozhodně neitalský zvyk. „Skutečně tradiční podnik musí odpoledne zavřít, aby si personál mohl odpočinout, doplnit zásoby a připravit se na večerní provoz,“ říká.
Dalším problémem jsou samotné čerstvé těstoviny. „Jsou pravděpodobně domácí a chutné, ale celé je to špatně,“ dodává.
Známka autenticity
Italskou stravu ovládají i tradice. Američané, kteří do země přijíždějí na návštěvu, jsou často zmateni italskými kulinářskými pravidly, jako je například zákaz kombinovat ryby se sýrem nebo velký šálek kávy s mlékem k snídani. I těstoviny mají svá zavedená pravidla. Jejich tvar, ingredience a způsob přípravy se vždy liší podle regionu.
Římská kuchyně, jak říká Minchilliová, stojí na suchých těstovinách. Ze čtyř ikonických úprav těstovin hlavního města – carbonara, gricia, amatriciana a cacio e pepe – se pouze ta poslední obvykle připravuje z čerstvých těstovin, konkrétně z dlouhých tonnarelli čtvercového tvaru.
Marina Cacciapuotiová, zakladatelka časopisu a cestovní agentury Italy Segreta, potvrzuje, že mezi lidmi panuje mylná představa, že čerstvé těstoviny jsou automaticky lepší než sušené. „Ve skutečnosti závisí kvalita na mouce, jejím původu a výrobním procesu,“ říká. Některá z nejlepších italských těstovinových jídel se podle ní mají připravovat právě ze sušených těstovin, nikoli z čerstvých. „Proto vidět někoho, jak ve výloze připravuje čerstvé těstoviny, není samo o sobě známkou kvality nebo autenticity,“ dodává Cacciapuotivá.
V okolí hlavního města najdete také skvělé restaurace specializované na čerstvé těstoviny z jiných regionů. Ale především restaurace, které inzerují čerstvé těstoviny jako tradiční římskou kuchyni, působí na průvodkyni a autorku Katie Parluovou jako varovný signál. Zviditelnění výroby těstovin před zákazníky? Ještě větší varovný signál. „Když se nad tím zamyslíte, je to geniální marketingový tah,“ říká Italka, která v Římě žije už více než 20 let. „Lidem předkládají inscenovaný obsah. Vypadá to fotogenicky. Napodobuje to něco, co lidé vnímají jako autentické.“
DNA Italky
Myšlenka sledovat přípravu jídla jako zábavu není v Itálii ani jinde žádnou novinkou. Turisté se mnohde mohou těšit z divácké podívané, kterou představuje třeba házení těsta v pizzeriích nebo cibulové sopky zapalované kuchaři za grily. Místa co nejblíže u kuchařských pultů jsou velmi ceněná.
„Je to lepší než kuchařská show, protože tohle je živé divadlo,“ říká Karima Moyer-Nocchiová, historička gastronomie. Dodává však, že trend s těstovinami ve výlohách má hlubší význam než pouhá zábava. „Jde o veřejné vyjádření „italianità“, tedy „podstaty italskosti“, říká.
V minulosti byly podle ní těstoviny považovány za luxusní pokrm určený pro zvláštní příležitosti. Byl to pracný výrobek z ingrediencí, které dnes nestojí moc, ale tehdy stály hodně. „Mít je na stole znamenalo mít čas i peníze na to, aby si člověk mohl těstoviny připravit,“ říká.
Čerstvé těstoviny jsou podle ní dnes opět považovány za luxus. Většina milovníků špaget si je běžně sama od základu nepřipravuje – dokonce ani současní Italové, kteří jsou stejně zaneprázdněni nároky moderního života jako jejich zahraniční protějšky, ani babičky. To vše pak živí stereotypy a mylné představy: „Jsi stará, jsi žena, jsi Italka, proto nějakým způsobem máš všechny tyhle věci v DNA,“ říká Moyer-Nocchiová.
V průběhu času se výroba těstovin proměnila z kuchyňské práce v symbol italského dědictví – stejně romantický a nepraktický jako třeba zpívající gondoliéři v Benátkách. A restaurace, které tuto tradici předvádějí svým zákazníkům, to dobře vědí. „Prodávají tu Itálii, po které turisté touží,“ říká Moyer-Nocchiová. Dokonce i sami Italové tuto myšlenku podle ní milují a díky ní se jim lépe prodává spousta dalších produktů.
Pracujeme sedm dní v týdnu
Ve stínu římského Pantheonu se na náměstí Piazza della Rotonda stojí dlouhá fronta. Lidé čekají před vchodem na stůl v restauraci Osteria da Fortunata, řetězci restaurací, který podle svého webu nabízí „chutě autentické římské kuchyně“. Také zde v přední části podniku za velkým panoramatickým oknem tvaruje u dřevěného stolu žena s jmenovkou „Tamo“ tlusté prameny těsta.
Restaurace patří mezi podniky, které v Římě udávají trend v oblasti „okének s těstovinami“, a jejím majitelem je Marcello Bettozzi. Osteria da Fortunata má v současnosti pět poboček v Římě, tři v Miláně, jednu v Bologni a jednu v Miami.
Bertozzi tvrdí, že podává autentické římské speciality připravené z bio surovin, a ve výloze je prominentně vystavena kuchařka. Bettozzi tento postup podporuje, i když trvá na tom, že jde samozřejmě o marketing, ale nejde podle něj o žádný reklamní trik.
„Myslím, že je opravdu důležité ukázat, co děláme, protože lidé někdy podceňují hodnotu naší práce – jsou to jen těstoviny, je to jen vaření, víte, je to snadné,“ řekl. „Pracujeme sedm dní v týdnu, 24 hodin denně, 365 dní v roce… a tohle konečně trochu více ukazuje, co se děje v zákulisí,“ uzavírá italský restauratér podle amerického portálu.




















