Brazilci se snaží dostat svůj destilát z cukrové třtiny do barů celého světa, kde jim konkuruje notoricky známý rum.
„Každý návštěvník Brazílie se zamiluje do caipirinhy. Doufejme, že ji bude vyžadovat i doma od svých barmanů,“ přemítá padesátník Adriano César Carvalho nad důležitostí jednoduchého drinku z cachaçy (čti kašasy), limetkové šťávy, cukru a ledu.
V zahraničí to jinak sype
Stojí přitom u desetilitrových lahví s různými druhy cachaçy, z nichž do plastových kalíšků stáčí několik doušků turistům na okoštování. „Nejlepší je uleželá v dubovém sudu, má medovou příchuť,“ vychvaluje svého oblíbence z produkce rodinné firmy Engenho D’Ouro, kde je manažerem.
Olympiáda se ze zlatého dolu změnila v neúnosné břímě. Zisk se přeceňuje |
Jeho zaměstnavatel, který sídlí poblíž zachovalého a turisty mimořádně oblíbeného koloniálního městečka Paraty, nemá problém udat svoji nepříliš velkou produkci na domácím kolbišti.
Jenže cizina láká víc. „Daně na alkohol jsou v Brazílii šílené. Když prodáte lahev za stejnou cenu v zahraničí, utržíte za ni zhruba o sedmdesát procent víc,“ říká Carvalho. Kolem Paraty, kde má výroba cachaçy vůbec nejdelší, čtyři století trvající tradici, jsou desítky malých výrobců, kteří nemají peníze na to, aby se o průlom v zámoří pokusili. Ale podle Carvalha se sdružují, aby společně pod značkou Cachaça z Paraty dobyli trhy v Severní Americe a Evropě.
Jenže proto je nutné produkt zákazníkům představit. Vždyť ani název ještě není notoricky známý, takže správná výslovnost „kašasa“ se různě komolí. Problém je také, jak ho berou samotní Brazilci. „Před deseti lety se nezdráhali dát 300 realů (2 300 korun, pozn. red.) za flašku celkem obyčejné whisky, ale zaplatit třetinovou sumu za excelentní cachaçu se jim zdálo moc. Ale to se pomalu mění, Brazilci na ni začínají být hrdí, tak jako jinde na rum,“ vysvětluje Carvalho.
Tyto destiláty jsou bratranci, protože se vyrábějí z cukrové třtiny. Základní rozdíl spočívá v tom, že rum se dělá z melasy (tedy zbytkového produktu při získávání cukru), zatímco cachaça se „pálí“ přímo ze šťávy. Oba měly po staletí pověst levného alkoholu pro chudé vrstvy, ale se vzestupem obliby koktejlů po celém světě byl rum vzat na milost a z pití pro námořníky pronikl do nejluxusnějších barů.
Cachaça zůstávala stranou, zřejmě i proto, že se na rozdíl od rumu pojila jen k jedné zemi. Masově ji konzumovala chudina, ale salonům se vyhýbala, takže se nikdo ani nesnažil vyrábět vyzrálejší a kvalitnější destilát, protože by za to nikdo neplatil. Měnit se to začalo až po druhé světové válce s postupně rostoucí oblibou caipirinhy, která dnes patří k domovině samby tak nerozlučně jako mojito ke Kubě.
Caipirinha s limetkou
„I když radši ji mají gringové než našinci. Když máme brazilskou svatbu, caipirinhy se servíruje minimum. Zato, když je jeden z novomanželů cizinec, nic jiného než caipirinhy nenosíme,“ říká Rodrigo Dias Vieira, který společně s bratrem v přístavním městě Santos nabízejí cateringové služby a také provozují školu pro barmany.
„Brazilci náklonnost ke cachaçe rádi ukazují před turisty, ale jinak ji v caipirinhe rádi nahrazují vodkou nebo saké. Odhaduji, že při šejkování koktejlů ve čtyřiceti procentech používám vodku, ve třiceti saké, ve dvaceti cachaçu a zbytek připadá na rum,“ popisuje Dias Vieira svoji zkušenost. Z té mu vychází, že masová spotřeba cachaçy v jeho vlasti jde nadále na vrub domáckému „panákování“ ničím neředěných neprémiových destilátů.
Nespokojený dovolenkář
Možná by chacaça nadále zůstala regionální raritou, kdyby brazilský internetový milionář Marcos de Moraes nejel v roce 2003 na dovolenou do Středomoří. Ke své nelibosti často nemohl sehnat svoji oblíbenou caipirinhu prostě proto, že barmanům chyběla základní ingredience. Webový průkopník ucítil příležitost. Rozhodl se dodat náročným spotřebitelům prémiovou cachaçu a v roce 2004 založil značku Sagatiba, která překvapivě razila cestu i ostatním, zavedenějším jménům jako Leblon, Ypioca, 51 či Pitú.
Barman Marcela Serrano v luxusní restauraci Brasserie des Arts ve čtvrti Jardins, kam na drink chodí saopaulští bankéři a obchodníci, nemá sagatibu jako umělý produkt hnaný touhou po zisku rád. Vadí mu, že se vzdala typických národních charakteristik.
„Cachaça by měla sladit na jazyku a ne se podobat chuťově neutrální vodce,“ konstatuje muž, který před čtvrtrokem získal diplom cachaçového sommeliéra. I z toho je patrné, že Brazilci nyní svůj tradiční destilát berou s plnou vážností a že důsledně přemýšlejí třeba i o tom, jak provázat jeho jednotlivé druhy s pokrmy místní kuchyně.
Brýlatý třicátník v šejkru míchá cachaçu, šťávu z marakuji, limetky a pomeranče společně s mandlovým sirupem. Vlije vše do kbelíčku plného ledu a pokládá na stolek jako svůj vlastní chutný patent s názvem Bacia do norte.
Tak jako stovky jeho brazilských kolegů se snaží o to, aby jeho drink uspěl. Pak by cachaça přestala být alkoholem jednoho koktejlu a měla by podstatně větší šance prorazit v cizině. Tak jako bratránek rum.
Prozatím však v Brazílii musí spoléhat na to, že se návštěvníci olympiády bezhlavě zamilovali do caipirinhy a svou láskou nakazí i svoje spolustolovníky.
