Značka Wall Street v New Yorku (2. dubna 2020)

Značka Wall Street v New Yorku (2. dubna 2020) | foto: AP

Američtí bossové od 80. let zbohatli sedmkrát, průměrní lidé zchudli

  • 294
Odměny šéfů největších americký firem, obchodovaných na burze, rostou mnohem rychleji, než akcie těchto společností. Závidět jim mohou ale hlavně běžní Američané, kteří od osmdesátých let reálně zchudli, zatímco odměny ředitelů jsou od té doby sedminásobné.

Generální ředitel v USA si loni v průměru přišel na 21,3 milionu dolarů ročně, tedy 470 milionů korun, uvádí zpráva amerického Institutu pro ekonomickou politiku, která se zabývá nerovností.

Rychlý meziroční nárůst o 14 procent u šéfů firem je dán nárůstem cen akcií a také výnosem z akciových opcí. Jejich celkové odměny na cenách akcií závisí až ze tří čtvrtin. Z roku na rok si loni ředitelé firem polepšili o 2,6 milionu na 21,3 milionu dolarů.

Výše odměn se tak velmi přiblížila historickému rekordu z roku 2000. V té době byl svět na vrcholu internetové horečky, kdy se masy investorů nechaly oblouznit nadějemi na závratný růst akcií technologických firem. Jenomže právě na konci tohoto roku bublina zvaná „dot-com bubble“ praskla a následovaly bankroty a velké vystřízlivění.

Ještě tučnější jsou dnes výplatnice amerických bossů ve srovnání s běžnými pracovníky v národním hospodářství. Zatímco v roce 1965 byly na 21násobku průměrných platů v ekonomice, v roce 2018 manažeři pobírali 293x víc a loni už 320krát víc než běžný pracovník.

Jak uvádí analýza, odměny pro ředitele firem jsou navíc vzhledem k nárůstu akcií firem na burze nadhodnocené. Zatímco 350 sledovaných firem burzovního indexu S&P od roku 1978 rostlo v průměru o 741 procent, odměny „generálů“ se ve stejném čase vyhouply o 1 167 procent.

Výrazně se za tu dobu rozevřely nejen platové nůžky mezi nejbohatší a průměrnou populací, ale ředitelé firem utekli také vysokému managementu, který si od roku 1978 polepšil o 337 procent. Nejhůře z toho opět vychází průměrná pracovní síla, která si za 42 let polepšila jen o 13,7 procenta. A reálně, tedy při zohlednění inflace, vlastně zchudla.

Trend pokračoval i v posledním desetiletí. Od roku 2009, tedy od propuknutí hypoteční krize v USA odměny generálních ředitelů vzrostly o 105,1 procenta, ale platy běžných zaměstnanců se zvýšily jen o 7,6 procenta. Také jejich započítané odměny už přitom odrážejí benefity.

V minulosti platilo, že ekonomičtí migranti byli ochotni pracovat za nižší mzdy než domácí obyvatelstvo. Tím brzdili růst mezd na řadových pozicích. To se však nedá říct u top managementu, kam se probojoval jen nepatrný zlomek ekonomických migrantů.

Štěpán Křečekekonom BH Securities

Analýza tvrdí, že odměny generálních ředitelů nejsou odrazem vyšší produktivity práce ekonomických elit, ale spíš výrazem jejich moci nad určováním výše vlastních odměn. Z toho ve výsledku těží také vysokopříjmové skupiny, ale už ne 90 procent běžné pracovní síly.

Možné řešení se podle studie nachází v politické rovině a mohlo by zahrnovat opatření jako je zvyšování daní z příjmu pro nejbohatší nebo zvyšování korporátních daní ve firmách, kde bude vyšší rozdíl mezi odměnami ředitelů a platy běžných zaměstnanců. Dalším možným nástrojem je posílení mechanismu kontroly a rozhodování o odměnách pro šéfy firem ze strany akcionářů.

Rovnostářštější Česko

Podle ekonoma investiční firmy BH Securities Štěpána Křečka je i přes rozdílné metodiky podobných analýz patrný trend, kdy dochází k výraznému rozevírání nůžek mezi top managementem a řadovými zaměstnanci. Vedení podle něj přidává více sobě, protože výrazné zvýšení u několika jedinců se do mzdových nákladů promítne méně než mírné zvýšení u mnoha řadových zaměstnanců. Svou roli ale hraje i globalizace.

„Vlivem globalizace se nůžky v odměňování začaly rozevírat. V případech, kdy zaměstnanci začali být příliš drazí, přeneslo vedení společnosti výrobu do ciziny. Na nejnižších pozicích tak docházelo k relativně mírnému navyšování. Top management se tomuto procesu vyhnul, protože jen zřídkakdy byl přesunut do ciziny. Podobný efekt přinesla migrace. V minulosti platilo, že ekonomičtí migranti byli ochotni pracovat za nižší mzdy než domácí obyvatelstvo. Tím brzdili růst mezd na řadových pozicích. To se však nedá říct u top managementu, kam se probojoval jen nepatrný zlomek ekonomických migrantů,“ vysvětlil.

Česká republika se zpožděním následuje vývoj na Západě. „Rozdíl je v tom, že naše ekonomika je z podstatné části subdodavatelská, takže zde je omezený počet zástupců top managementu. Ten často sídlí v zahraničí na centrálách mateřských firem. Naše země je relativně rovnostářská. Rozdíly v odměňování se sice zvyšují, ale jsou stále nízké proti tomu, co vidíme v zahraničí,“ uvedl.

K tomu může přispívat náš daňový a odvodový systém, kdy zvýšení mzdy vysokopříjmovým skupinám obyvatel končí z podstatné části u státu.