Pryč je doba, kdy nízkonákladové společnosti pouhou agresivní cenovou politikou doslova válcovaly své klasické konkurenty nebo vytvářely masivní poptávku na nových tratích – i trh pro nízkonákladový produkt se začíná nasycovat. Nízkonákladové společnosti, zaměřené dosud hlavně na soukromé cestovatele citlivé na cenu, se proto stále častěji snaží přilákat i další kategorie cestujících.
Některé z těchto společností proto již zavedly alespoň zjednodušené věrnostní programy, své lety směřují stále častěji i na hlavní letiště a také začínají k prodeji letenek využívat distribuční sítě cestovních agentur.
Dosud jasné hranice mezi klasickým a nízkonákladovým produktem se v řadě oblastí stírají a vytváří se určitý hybrid. Je stále složitější určit, zda nedávno vzniklá letecká společnost je nízkonákladová, nebo spíš klasická. Bude velmi zajímavé sledovat, kam půjde další vývoj v letecké dopravě. V každém případě dosavadní boj mezi oběma koncepty má zatím jediného jednoznačného vítěze – cestující!
Lowcosty vytváří nový trh
Zatímco klasičtí dopravci se dlouhodobě snaží svým produktem oslovit co nejširší spektrum zákazníků (široký výběr letů, linek i letadel, doplňkové služby jako odbavení na více letů, nabídka přepravních tříd pro náročnější cestující...), nízkonákladové společnosti se části potenciální klientely vědomě zříkají výměnou za maximální zjednodušení svého produktu. Orientují se hlavně na nejpočetnější skupiny nejméně náročných zákazníků výhradně na přímých letech. Díky tomu můžou zásadně snížit počet zaměstnanců a zkrátit prostoje letadel mezi lety. Protože také mají omezenější nabídku spojů, která není tak náročná na kombinaci typů letadel a přestupů, dosahují zpravidla většího vytížení letadlového parku. Jejich flotilu většinou tvoří letadla jediného typu s maximálním možným počtem sedaček.
Vše vede v konečném důsledku k tak nízkým nákladům na nabízenou sedačku, že je dopravce schopen nabídnout nízké ceny i cestujícím, kteří by jinak letěli jinam, zvolili auto či autobus nebo dokonce necestovali vůbec.
„Levné“ aerolinky přinesly do osobní letecké přepravy revoluci, která se projevila úplně novou obchodní filozofií - agresivně nízkými cenami vytvořily zcela novou poptávku. Nebojovaly tedy jen o co největší krajíc z existujícího trhu.
Možnost využívat leteckou přepravu se tak stala běžnou součástí života i pro nižší příjmové skupiny obyvatelstva a nabídka levných přímých spojení se rozšířila i do míst, kam dříve bylo i za podstatně vyšší ceny buď složité, nebo dokonce zcela nemožné se letecky dopravit. Dnes je už běžné, že existují letecké spoje mezi menšími městy, regionálními centry i turisticky atraktivními místy a není třeba přestupovat například v hlavním městě dané země. Poptávka po přímých letech do regionů je vysoká – lidé rádi objevují nová místa, létají i několikrát do roka a nízké ceny jim to vše umožňují.
K dalším zdrojům úspor nízkonákladových dopravců patří i to, že řada z nich své lety provozuje na takzvaná druhotná letiště, která mohou být i hodně vzdálená od deklarované destinace – například letiště Hahn při letech do Frankfurtu nebo Beauvais při letech do Paříže. Téměř žádný z těchto dopravců dosud také nenabízí věrnostní program pro stálé zákazníky (FFP), který je obvykle poměrně nákladnou chloubou klasických leteckých společností.
Nízkonákladové aerolinky se v prodeji letenek spoléhají téměř výlučně na své webové stránky. Chtějí se tak vyhnout platbám zprostředkovatelům - cestovním agenturám a distribučním systémům, které agentury používají. Nižší tržby za vlastní leteckou přepravu pak dohánějí účtováním různých doplňkových poplatků, jako je třeba poplatek za výběr místa, za přednostní nástup do letadla, za sedačku u nouzového východu s širší roztečí sedadel, za přepravu zavazadla, za vystavení palubní vstupenky, za platbu kreditní kartou, za vytvoření rezervace apod.
S řadou poplatků, ale někdy i extrémních vizí, přichází například společnost Ryanair. Jeho ředitel Michael O ́Leary v minulosti například mluvil o poplatcích za využívání toalety, o snížení počtu pilotů ze dvou na jednoho nebo o náhradě sedadel speciálními opěrátky umožňujícími cestování ve stoje. Podobné nápady ale naštěstí naráží na tvrdá mezinárodní bezpečnostní pravidla.
Nízkonákladový model letecké přepravy zatím nedokáže vytlačit klasické dopravce ze všech oblastí letecké dopravy. Nefunguje například na trzích s nejmenším potenciálem, kde nepomůže ani efekt generování nové poptávky zpravidla prostě proto, že zde chybí populace. Stejně tak se dosud navzdory několika pokusům víceméně neujal v dálkové přepravě, kde se nákladové výhody nízkonákladových dopravců oproti klasickým relativizují a zároveň je zde stále nezbytné zajištění jisté úrovně komfortu, stejně jako zapojení do léta budovaného globálního systému letecké dopravy, který nízkonákladový model ze své podstaty ignoruje.
Klientelu nízkonákladových dopravců tvoří stále výrazněji i lidé cestující služebně. To bylo ještě nedávno takřka nemyslitelné. Například u Ryanair nebo EasyJet už služební lety tvoří 20 až 25 procent. Důvodem jsou úspory v nákladech firem v důsledku několika ekonomických krizí posledních let. Ještě nedávno přitom bylo slovo „nízkonákladový“ téměř synonymem pro „nekvalitní“.
Nízkonákladový provoz je celkem bezpečnou strategií pro nově vznikající dopravce. Ti se spolu s úspěšnými průkopníky tohoto fenoménu zasloužili o to, že v roce 2013 činil podíl nízkonákladových dopravců na nabízené kapacitě například v Evropě 35 procent a v rychle se rozvíjejícím regionu jihovýchodní Asie dokonce 53 procent.
Klasické aerolinky jdou cestou lowcostů
Takto viditelný úspěch tohoto modelu, dosažený navíc z významné části na úkor klasických dopravců, samozřejmě nemohl zůstat bez jejich odezvy. Již od poloviny první dekády našeho století jsme proto svědky postupné proměny klasických dopravců směrem ke snižování jejich nákladů, v čemž se z velké části inspirují i některými prvky strategie nízkonákladových dopravců.
Například šetří na občerstvení nebo jej dokonce zpoplatňují, začínají účtovat poplatky za zavazadla, cíleně vedou své klienty k tomu, aby si palubní vstupenky tiskli na svých tiskárnách apod.
Rozdíl v provozních nákladech mezi klasickými a nízkonákladovými dopravci, který činil v roce 2004 v USA okolo 40 procent a v Evropě dokonce i přes 60 procent, byl do roku 2011 snížen více než o třetinu.
Svět letecké dopravyAutoři článku Jiří Pruša a Jiří Žežula jsou spoluautory knihy Svět letecké dopravy II. Ta se na profesionální úrovni věnuje jak problematice leteckých společností, letišť, podniků řízení letového provozu, leteckému právu, regulaci, tak také internetovým letenkovým prodejním portálům a informačním technologiím v letecké dopravě. Pokud vás letecká doprava zajímá, studujete ji nebo v ní chcete pracovat, pak by tato více než šestisetstránková kniha s řadou zajímavých fotografií a příloh určitě neměla chybět ve vaší knihovně. Cena publikace je 390 korun a koupit ji lze na internetové stránce www.flying-revue.cz. |
