Země jako Řecko nebo Itálie nebyly na jednotnou měnu připravené. Související příliv levných peněz rozleptal tamní právní řád, potírání korupce či kvalitu veřejných služeb. Současná neefektivita řecké či italské státní správy zhoršuje i průběh migrační krize. Nejdražší humanitární akce v dějinách.
Tak britský deník Guardian uvozuje článek z letošního března, ve kterém se píše, jak Řecko „zmatlalo“ uprchlickou krizi. Kam se všechny peníze poděly? ptá se list. A vypočítává, že od roku 2015 utratila EU v Řecku za humanitární pomoc 803 milionů dolarů, tedy bezmála 18 miliard korun, což představuje v přepočtu až 300 tisíc korun na jednoho uprchlíka!
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Cyrrus
Peníze sice z velké části spravovaly mezinárodní humanitární organizace, ale řecká vláda měla koordinační roli a konečné slovo u řady financovaných projektů. Britská charitativní organizace Oxfam uvádí, že nedostatečná koordinace mezi humanitárními organizacemi a řeckou vládou celou věc zkomplikovala. A prodražila.
Pravda, řeckou vládu – v čele s rudým hnutím Syriza – zaměstnávala hlavně v první polovině kritického roku 2015 dluhová krize.
Tu svým iracionálním postojem Syriza ještě přiživila. Do jisté míry tak lze nepřipravenost řecké vlády na kulminaci migrační krize omluvit jejím zaneprázdněním dluhy. To by však nemělo zastřít fakt, že tamní státní správa koroduje dlouhodobě a že tedy to, že uprchlickou krizi „zmatlala“, jak píše Guardian, nemůže kompletně svádět na někoho jiného.
Od druhé poloviny 90. let se v Řecku povážlivě zhoršily prakticky všechny ukazatele kvality státní správy, jak vyplývá ze statistického sledování Světové banky. Orgány státní správy jsou méně výkonné v potírání korupce a kriminality, ve vymáhání práva či v zajištění práva vlastnického. Horší je to i se svobodou projevu a s nezávislostí médií. I kvalita veřejných služeb klesla. Lze předpokládat, že pokud by k výraznému zhoršení nedošlo, i s uprchlickou krizí by se Atény popasovaly mnohem lépe. To by prospělo celé EU, neboť přes Řecko do ní míří masa migrantů.
Druhý klíčový proud migrantů míří přes Itálii. Jenže ta na tom není o moc lépe. I tam došlo od druhé poloviny 90. let k výraznému zhoršení kvality státní správy. Jako i ve Španělsku a Portugalsku. Edouard Challe, ekonom pařížské École Polytechnique, dokonce aktuální studii, kterou dal dohromady s dvěma kolegy, nazval Institucionální úpadek jižní Evropy.
Úpadek institucí, méně efektivní boj s korupcí či slabší výkonnost vládních institucí se neblaze odrážejí v nižším růstu, či dokonce ve snižování produktivity jižního křídla eurozóny, v závratné míře nezaměstnanosti zejména mladých a obecně ve stagnaci či poklesu životní úrovně. Mladým lidem poprvé za dlouhé generace hrozí, že budou mít horší životní úroveň než jejich rodiče, což je žene do náruče ultralevicových hnutí typu Syrizy.
Podstatou závažného úpadku jihu eurozóny je podle zmíněné studie jednotná měna euro. Ta rozleptává institucionální řád zemí jako Řecko či Itálie a způsobuje nejen obrovské ekonomicko-sociální ztráty, ale také zprostředkovaně zhoršuje průběh migrační krize s neblahými důsledky pro celou EU.
Řecko není Německo
Po zavedení eura se totiž Itálie či Řecko ocitly v měnové unii se státy jako Německo či Nizozemsko. Investoři se na to dívali optimisticky: řekli si, že Řecko teď bude jako Německo. Jih eurozóny tak s přijetím eura nezaslouženě získal na důvěryhodnosti. Začal tam díky tomu v masivní míře proudit finanční kapitál, což výrazně snížilo tamní úrokové sazby. Ve Španělsku činily reálné úrokové sazby v roce 2005 minus jedno procento – byly nižší než v Německu.
Levné peníze zaplavily jih eurozóny. A příslušným zemím se z nich zamotala hlava.
Pár příkladů za všechny. Dvě stě kilometrů od Madridu díky nim soukromí investoři postavili mezinárodní letiště Ciudad Real s jednou z nejdelších ranvejí v Evropě. Vyšlo na více než miliardu eur a otevřeli jej v roce 2008, na vrcholu tamní nemovitostní bubliny. Nikdy však nebylo využíváno z více než dvacetiny své kapacity. V roce 2012 zbankrotovalo. Zdá se, že jej investoři ani nezamýšleli jako ziskové. Počítali, že jej bude sanovat místní vláda. Stavební firmy a další dodavatelé se však notně „napakovali“. Stejně jako firmy, které stavěly stadiony a sportoviště pro aténskou olympiádu v roce 2004. Náklady se tehdy pro státní kasu vyšplhaly na dvojnásobek původního plánu. V současnosti opuštěnost těch míst působí až apokalypticky.
Jih eurozóny nikdy euro přijímat neměl. Byla to osudová chyba s nedozírnými následky pro budoucnost, za niž dnes platí jedna celá „ztracená generace“ tamních mladých lidí.
Možná, že se situace mění pomalu, ale jistě k lepšímu, třeba v Řecku pod tlakem nutných škrtů ordinovaných mezinárodními věřiteli zapracovali na zlepšení daňového výběru. Ale to je jen sotva postřehnutelné blýskání na časy v temnotě institucionálního, ale také morálního rozkladu.
Sdílet jednu měnu s takovými zeměmi, když nás nic nepálí, by byl nerozum. Počkejme třeba patnáct let, zda tam dojde k instuticionálnímu obratu, a euro zatím nepřijímejme. Jinak budeme dost možná za nefunkčnost států jihu eurozóny, zhoršující i průběh migrační krize, platit jako mourovatí i my v Česku. Prozatímní odmítnutí eura není nic „antievropského“, naopak.
Mějme na paměti slova laureáta Nobelovy ceny za ekonomii Josepha Stiglitze: Skoncování s jednotnou měnou nakonec může být jediný způsob, jak ještě zachránit evropskou integraci.
