V Bibli krále Jakuba se píše: „Vše má svou chvíli, každá věc má svůj čas.“ Čína si o ten svůj ústy prezidenta Si Ťin-pchinga minulý týden řekla na karnevalu globalizace, 47. ročníku Světového investičního fóra ve švýcarském Davosu.
Bylo jen otázkou času, kdy se nejlidnatější země světa přihlásí o větší podíl síly, moci a zároveň i zodpovědnosti za chod dnešního globálního světa. Až donedávna platilo, že Čína je levnou montovnou, která do světa chrlí zboží pro rozvinutý Západ. Motor s plaketou „Made in China“ však nyní žene světovou ekonomiku a jeho apetit roste každým rokem. Druhá největší ekonomika světa má dostatek volného kapitálu na multimiliardové investice po celém světě, a kde už se nevyplatí investovat, tam rovnou nakupuje.
Spojené státy, dosavadní lídr a hegemon globálního světa, už tuto jednostrannou roli hrát nechtějí a vlastně ani nemohou. Prezident Donald Trump dal již ve své kampani jasně najevo, že Amerika bude garantovat světový řád, jenom pokud z toho budou primárně těžit její vlastní lidé. S ustupující vůdčí pozicí USA tak vzniká vakuum, které nevyplní tříštící se Evropské společenství, ale druhá velmoc 21. století – Čína.
Peking chce ke kormidlu
„Chceme víc!“ zaznělo minulý týden v Davosu rozhodně v rámci diskusního panelu věnovaného ekonomické strategii Číny. Nikoli však od jednoho z asijských debatujících, slova vítající čínské investice padla ze strany Alicie Bárcena Ibarrové, šéfky Hospodářské komise pro Latinskou Ameriku a Karibik. Čínské peníze jsou totiž na někdejším zadním dvorku USA žádané a Peking za ně nechce kdovíjaké politické garance. Přinejmenším zatím. A jedno z potravinářských center světa není jedinou oblastí, kam se pozornost Pekingu upíná. Spíše jde o jednu z posledních hranic, na kterou Číňané až donedávna nedosáhli.
Globální kapitalismus obohacený o východní trpělivost začíná hrát první housle všude. Si Ťin-pching se v Davosu nechal slyšet, že na Blízkém východě je třeba obnovit stabilitu. Může to znít jako bláznovství, Čína však už má v regionu, na kterém si za poslední století vylámala zuby každá mocnost, své želízko v ohni. Egypt, který se staví na nohy po evropském dobrodružství známém jako arabské jaro, nutně potřebuje finance na zajištění chodu a rozvoje jakžtakž fungujícího státu. Amerika se po fiasku ministryně zahraničí Clintonové ze severní Afriky raději stáhla. Mezinárodní měnový fond bude mít s Trumpovou doktrínou „Amerika především“ utažené penězovody a ropné monarchie v čele se Spojenými arabskými emiráty a Katarem ze svých příslibů o finanční pomoci kvůli povadlé ceně ropy a domácím problémům také vycouvaly. Novou Káhiru, velkolepý projekt správce země generála Sísího, tak nakonec zrealizují Číňané. Na rozdíl od věrozvěstů liberální demokracie nebudou od Egypta požadovat hru na systém, po kterém drtivá většina tamních obyvatel nikdy nevolala.
Aby to nebylo málo, Čína minulý týden nabídla pomoc v řešení ukrajinské krize. Příslib Pekingu investovat politický kapitál na hranicích Evropy má opět ekonomické pozadí. Letos to budou čtyři roky, co se Číňané bez větší pozornosti médií s Ukrajinci dohodli na eventuálním pronájmu 3 milionů hektarů tamní orné půdy. To je pro představu rozloha Belgie nebo také 5 procent rozlohy celé země. Brzy 1,4miliardový národ v Africe už takhle podniká delší dobu. Přidáme-li k postupujícím čínským plánům Si Ťin-pchingovu iniciativu nové hedvábné stezky, která má ambici propojit říši středu s celou Eurasií, zůstává Čína jedinou zemí s plnohodnotnou globální strategií.
To neznamená, že Spojené státy a další rozvinuté země se ze světové mapy stáhnou na svá hranicemi vytyčená teritoria. Čína však dala jasně najevo, že už nebude sedět v koutě. Mnohým to dělá vrásky na čele už nyní. Například v Evropě, zejména v Německu, panují v některých kruzích z čínských peněz obavy. Peking v Evropě na přímé investice vynaložil 35 miliard eur, čtyřikrát tolik, co starý kontinent v Číně. Navíc zdaleka nejde jen o nákupy fotbalových klubů nebo pivovarů, jak tomu bylo u nás. Stoupá poptávka po lukrativních firmách podnikajících v pokročilých technologiích. Na ty své však Číňané zahraniční kapitál sáhnout nenechají. Proč by to také dělali.
V zábavě je síla
V Americe, na dlouhou dobu stále nejsilnější zemi na světě, a to především technologicky a vojensky, to budou mít těžší a nejenom kvůli Donaldu Trumpovi. Tamní firmy i legislativa si své národní bohatství dobře střeží. I tam už je však takzvaná „měkká síla“ Číny cítit. Wang Ťien-lin, šéf mediálního konglomerátu Dalian Wanda Group, bere útokem Hollywood, zábavní centrum Američanů. Ačkoli Peking Los Angeles ujišťuje, že je to investice jako každá jiná, washingtonské elity vědí, že v zábavě je ideologie a zároveň síla. Koneckonců autor Trumpova inauguračního projevu Steve Bannon necitoval scénu z posledního Batmana náhodou. Naopak Si Ťin-pching v Davosu použil příměr z jiné bajky – Dickensova románu o dvou městech na prahu průmyslové revoluce, jež světu dala dnešní globalizaci. Nikde není psáno, že Američané nebudou za padesát let citovat klasika Číny. A třeba o tom nebudou ani vědět.