Itálie, po odchodu Velké Británie třetí největší země Evropské unie, má stále více problémů. Nejde jen o migrační krizi, v níž se stala hlavním cílem rostoucího migračního proudu z Afriky. Ještě více vrásek dělá Unii její problematický bankovní sektor.
Itálie zachraňuje dvě problémové banky. Prodává je za jedno euro |
Italský stát převzal počátkem týdne kontrolu nad dvěma dalšími regionálními bankami z Benátska. Na jejich záchranu uvolnila vláda 5,2 miliardy eur (13,7 miliardy korun), přičemž celkové náklady mohou dosáhnout až 17 miliard (asi 450 miliard korun). „Tato státní pomoc je důležitá pro zdraví našeho bankovního systému,“ prohlásil po oznámení záchranné operace italský premiér Paolo Gentiloni.
Plán italské vlády na státní pomoc bankám musela schválit Evropská komise. A souhlasila s ním poté, co Evropská centrální banka oznámila, že oba bankovní ústavy jsou na pokraji insolvence a nejsou schopny se vypořádat s vysokým objemem nesplácených úvěrů. Italská vláda to následně doplnila tvrzením, že pokud by došlo k neřízenému krachu bank, ohrozí to ekonomiku na hospodářsky důležitém severu země. To Bruselu stačilo.
Je to přitom už druhá velká státní záchranná pomoc bankovnímu sektoru v posledních týdnech. Už na začátku června schválil Brusel návrh italské vlády na rekapitalizaci velké banky Monte dei Paschi di Siena, která požádala stát o dodatečný kapitál ve výši 8,8 miliardy eur.
Způsob řešení insolvence dvou italských bank je podle komentátora agentury Bloomberg Ferdinanda Giugliana však výsměchem plánům Evropské unie na vytvoření „bankovní unie“. Sanaci ztrát bude hradit z velké většiny italský daňový poplatník, což je v rozporu s požadavkem Unie, aby se náklady státu na tyto akce omezily.
Neobcházejme pravidla
Podobně se na to dívá i německý ministr financí Wolfgang Schäuble. „Stávající unijní pravidla pro restrukturalizaci bank měla zajistit to, co chtěly všechny politické skupiny – aby daňoví poplatníci už nikdy nenesli rizika bank,“ prohlásil šéf financí největší unijní ekonomiky. Podle něj by se do budoucna měla Evropská komise držet pravidla, které by v obdobných případech omezilo možnost, aby to jednotlivé státy obcházely.
Schäuble má v Unii pověst „zlého muže“, který se snaží zbytku eurozóny ordinovat tvrdá německá rozpočtová pravidla, jimiž dovedl státní rozpočet Spolkové republiky Německo k přebytkům. U německých voličů je kvůli tomu naopak v oblibě. Zřejmě si nechce několik měsíců před volbami pokazit pověst tím, že připustí možnost, že se na řešení problémů italského bankovního sektoru a zadluženosti vůbec budou muset nějak podílet i němečtí daňoví poplatníci.
Itálie je ale v úplně jiné hospodářské situaci než Německo, které pokračuje v ekonomické konjunktuře. Její hospodářský růst se už několik let drží pod jedním procentem HDP a zadlužení je ve výši 132 procent hrubého domácího produktu, což je po Řecku v poměru k celkové výkonnosti ekonomiky nejvíce v Unii. Uklidňující zprávou sice je, že deficit rozpočtu se daří držet pod třemi procenty HDP nařízenými pravidly eurozóny. Naopak problém s bankovním sektorem je obrovský a může zemi brzy finančně zcela vyčerpat.
