Podle dohodnutých pravidel by dluhy států eurozóny neměly překročit 60 procent HDP. Toto pravidlo však v eurozóně v roce 2018 splnilo jen sedm států z devatenácti. Průměrné břemeno se pohybuje na hranici 85 procent HDP.
Itálii se nepodařilo Evropskou komisi přesvědčit, že bude své dluhy snižovat, právě naopak, kabinet v Římě poslal do Bruselu návrh, který počítá s dalším zadlužováním.
Z úrovně 132,2 procenta HDP v roce 2018 eurorozpočtáři odhadují, že se břímě letos navýší na 133,7 procenta a v roce 2020 vystoupí na 135,2 procenta. Pro představu, na splacení takové sumy by musela celá země pracovat celý rok a čtyři měsíce k tomu.
Proto Evropská komise dovodila, že Italové porušují evropská rozpočtová pravidla, což otevírá cestu k disciplinárnímu řízení. Pokud by proběhlo až do konce, dostala by italská vláda výzvu k zaplacení pokuty ve výši až 0,2 procenta HDP, tedy 3,5 miliardy eur.
Není však příliš pravděpodobné, že by se situace vyhrotila až k pokutám, celý proces je totiž zdlouhavý a od konstatování, že země porušuje pravidla, k placení, vede dlouhá cesta. Navíc se italské vládě už podobnou hrozbu podařilo v prosinci loňského roku odvrátit, když narychlo slíbila úpravy v rozpočtu. Jenže to bylo před evropskými volbami, ve kterých v Itálii s přehledem zvítězila vládní Liga.
Italská ekonomika neroste
A právě její šéf a ministr vnitra Matteo Salvini se proti dohodě a ústupkům Bruselu staví a tvrdí, že chce projednat změnu rozpočtových pravidel. To by podle něj mělo být v zájmu všech států eurozóny.
Italské dluhy, po těch řeckých druhé největší, patří podle Bruselu i Mezinárodního měnového fondu vedle celních válek a brexitu k největším hrozbám pro eurozónu.
Hlavním problémem země však není hora dluhů, tu lze porazit a dokázalo to nejen Irsko či Německo, ale postupně také například Španělsko. Italům chybí jedna zásadní přísada – ekonomický růst. A ten se nastartovat nedaří.
Zatímco Irsko rostlo v roce 2018 o 6,7 procenta, Německo o 1,4 procenta a Španělsko přidalo 2,6 procenta, italské hospodářství „vyskočilo“ jen o 0,9 procenta. Když se k tomu přidají banky zatížené množstvím špatných úvěrů, je zřejmé, že země nemá prostředky na to, aby provedla potřebné reformy. A Salvini vidí jedinou cestu k zaplacení reforem včetně zavedení rovné daně, a to v dalším zvýšení dluhu.
Fakt, že Itálie pravděpodobně spory s Bruselem nakonec urovná, však neznamená, že to bude zadarmo. Již samotné zahájení procedury o nadměrném dluhu působí jako trest, protože prodražuje Itálii financování starších dluhů. Zatímco Německu věřitelé platí za to, aby mu mohli na deset let půjčit, Italům při desetiletém dluhopisu účtují úroky ve výši 2,5 procenta.
Žádný div, že při tak obrovském zadlužení vydá země každý rok podle bruselských odhadů za obsluhu státního dluhu 65 miliard eur – stejnou sumu, jakou posílá na vzdělávání.
