Grónsko se stalo dánskou kolonií v roce 1775 a zůstalo jí do roku 1953, kdy Dánsko novelizovalo ústavu a změnilo status ostrova na provincii. V roce 1979 pak „Zelená země“ získala částečnou autonomii, jejíž součástí bylo vytvoření vlastní vlády a parlamentu.
V únoru 1982 si obyvatelé Grónska odhlasovali v referendu odchod z tehdejšího Evropského hospodářského společenství (EHS), předchůdce dnešní Evropské unie. Důvodem nespokojenosti byl hlavně evropský dohled nad jejich rybářským průmyslem a situace, kdy v grónských vodách mohou lovit konkurenční rybářské firmy z Evropy.
K faktickému odchodu došlo o tři roky později, v roce 1985. Výměnou za celní unii s EHS nechalo Grónsko evropským rybářům kvóty na lov ve svých vodách. V současnosti má ostrov status podobný bývalým nizozemským koloniím Arubě či Curaçau – právně je členem EU (kvůli členství Dánska), ale obyvatelé nemají právo hlasovat ve volbách do Evropského parlamentu.
Navzdory proroctvím z 80. let, že mimo evropských struktur nemůže Grónsko zůstat ekonomicky silné, jeho hrubý domácí produkt od roku 1985 setrvale roste, s výjimkou mírného poklesu v letech 2008 (následkem globální ekonomické krize) a 2014 (kvůli propadu cen ropy). Úspěšný odchod Grónska může být inspirací pro probíhající Brexit, ale je nutno brát v potaz, že zde žije pouhá tisícina počtu obyvatel Velké Británie.
Těžba ropy místo rybolovu
Důležitý krok na cestě k nezávislosti učinilo Grónsko v roce 2008, kdy si v referendu odhlasovalo širší autonomii. Grónština se stala oficiálním jazykem, ostrov přebral kontrolu nad přírodními zdroji a získal významnější poradní hlas v dánské zahraniční politice. Pro bylo víc než 75 procent hlasujících. Již tehdy se mnozí politici netajili tím, že se jedná o předstupeň vyhlášení úplné nezávislosti. Lars Emil Johansen, tehdejší grónský člen dánského parlamentu, uvedl pro agenturu AFP, že doufá v plnou nezávislost ostrova v roce 2021.
Tento krok k větší autonomii země měl význam hlavně z ekonomického hlediska. Ostrov získal větší kontrolu nad zásobami ropy, zemního plynu, zlata či diamantů. V souvislosti s klimatickými změnami a táním ledu v arktické oblasti se tak pro Grónsko otevírají nové možnosti těžby nerostných surovin.
Přelomové rozhodnutí ohledně těžby učinila vláda koncem roku 2013. Odmítla návrh zákona o zákazu těžby radioaktivních látek jako uran a vzácných kovů, čímž skončilo omezení, které platilo 25 let. Tehdejší premiérka Aleqa Hammondová to odůvodnila nutností zbavit zemi závislosti na lovu a rybolovu, jež tvoří tradiční základ grónského hospodářství.
Poté co byli v roce 2010 nalezeny v grónských výsostných vodách zdroje ropy, zdálo se, že odtržení od Dánska už nic nebrání. Společně s nerostným bohatstvím měly i ropné příjmy pomoct vytvořit dostatečný finanční polštář pro případnou nezávislost. Problém nastal po prudkém poklesu cen suroviny v roce 2014. Týdeník Economist uvedl, že tři ropné společnosti, norský Statoil, francouzský GDF Suez a dánský Dong Energy vrátily začátkem roku 2015 licence na průzkum v grónských vodách.
V současnosti opět sílí hlasy volající po nezávislosti ostrova. V dubnu letošního roku vznikla sedmičlenná komise, jejímž úkolem je podle serveru Arctic Now sepsání první grónské ústavy. Ministr lovu a rybolovu Karl-Kristian Kruse uvedl pro server EUobserver, že grónské hospodářství se v současnosti snaží vyrovnat s brexitem, klimatickými změnami a možnou nezávislostí na Dánsku. Podle něj může mít země přímý přístup a vzájemný obchod s jinými státy bez nutnosti, aby se do ní veškeré produkty dostávaly skrze Dánsko.
Kdyby se Grónsko osamostatnilo, stalo by se třináctou největší zemí světa. S počtem obyvatel necelých šedesát tisíc by se však nedostala ani mezi prvních dvě stě. Grónsko je největší ostrov na Zemi, s rozlohou 2 166 000 km² je zhruba osmkrát větší než ostrov Velká Británie.
