Norio Kimura hledí skrz špinavé okno základní školy Kumamači ve Fukušimě. Uvnitř dosud leží na lavicích učebnice, po podlaze jsou rozházené penály a prázdné krabičky na oběd, které si děti nikdy neodnesly domů. Podél chodby jsou stále rozestavené boty, které si nestačily nazout, když jejich město 11. března roku 2011 zasáhlo zemětřesení o síle 9, které způsobilo nejhorší jadernou katastrofu od Černobylu, píše v reportáži web The Guardian.
Mezi více než třemi stovkami dětí, které toho odpoledne utekly ze školy, byla i Kimurova sedmiletá dcera Juna. Dorazila domů těsně předtím, než udeřila ničivá tsunami, která zabila více než 20 000 lidí podél severovýchodního pobřeží Japonska. Juna zahynula toho dne spolu se svou matkou a babičkou.
Po letech života v „odsunu“ Kimura nikdy nevzdal svůj sen o trvalém návratu na pobřežní pozemek, kde kdysi žila jeho rodina – a kde polovina jejích členů zahynula. „Z našeho domu zbyly jen dlaždice u hlavního vchodu,“ říká. Jediné, co teď může dělat, je odstraňovat plevel a trávu. „Ale rozhodně plánuji se jednoho dne vrátit,“ říká Japonec.
Ekologické muzeum
V souvislosti s návratem obyvatel do oblasti však vyvstává mnoho nezodpovězených otázek. Lze populace divokých zvířat, které se od katastrofy rozmnožily, kontrolovat tak, aby bylo možné soužití s lidmi? Důkazy o neúprosném postupu přírody jsou v Okumě a dalších obcích ležících ve stínu Fukušimy patrné na každém kroku. Zahrady se proměnily v džungle a domy se staly nočním útočištěm – a zdrojem potravy – pro divoká prasata, mývaly a medvědy, kteří nyní volně pobíhají po ulicích, kde již dlouho nesvítí veřejné osvětlení.
Kimura by si přál, aby se prostor proměnil v ekologické muzeum, kde by se návštěvníci mohli dozvědět o katastrofě z roku 2011. „Proměna celé oblasti v muzeum by realističtěji zprostředkovala historii této oblasti, která byla ztracena, a poučení z jaderné havárie,“ říká.
Rok po havárii zahájila japonská vláda bezprecedentní sanaci ozářených oblastí v okolí Fukušimy. Armáda pracovníků odstranila kontaminovanou ornici v okolí domů, škol, nemocnic a dalších veřejných budov, a tak vzniklo asi 15 milionů kubických metrů odpadu, který je nyní uložen v dočasných skládkách v blízkosti zničené elektrárny.
Podvedli nás, říkají místní. Japonsko restartovalo největší atomovou elektrárnu světa |
Sanace se ovšem netýkala horských lesů, které pokrývají 70 procent kontaminované oblasti. Zde byly zaznamenány zvýšené hladiny radionuklidu cesium-137 v lesích a potocích i u volně žijících živočichů, kteří je obývají. Zatímco většina zemědělských produktů z Fukušimy je bezpečná, některé druhy hub, bambusových výhonků a divočáků jsou stále na seznamu zakázaných potravin.
Thomas Hinton, emeritní profesor Fukushima University, který provedl rozsáhlý terénní výzkum fauny a flóry v oblasti postižené katastrofou, říká, že omezení oblastí pro lidské využití by bylo velmi prospěšným krokem, i když politicky citlivým, vzhledem k oficiálním kampaním, které povzbuzují lidi k návratu.
„Lidé jsou obecně prokletím přírody, a pokud odejdou, příroda vzkvétá i přes přítomnost chronického záření,“ říká. „Nicméně, pokud vím, zdá se, že ani Japonci postižení nehodou, ani politici nemají příliš zájem o vytvoření takovéto přírodní rezervace ve Fukušimě.“
Nechat vše v klidu
Také 77letý Sandžiro Sanpej v důsledku katastrofy přišel o svou farmu s chovem skotu. Doufá nyní, že se bude moci vrátit do domu, ze kterého spolu s manželkou po havárii uprchli. „Až skončí dekontaminační práce, vrátíme se a opravíme škody na našem domě. Ale stárnu, takže nevím, jak dlouho tam budeme,“ říká Japonec.
Ne všichni evakuovaní ale sdílejí jeho optimismus. Počet obyvatel sedmi měst a vesnic v prefektuře Fukušima evakuovaných po havárii činil v březnu 2025 12 300 lidí, což je pouhých 17 procent z celkového počtu před katastrofou. Mnozí si vybudovali nový život jinde.
Vzpomínky na Fukušimu blednou. Japonci mají s jadernou energií velké plány |
V roce 2023 však japonský parlament novelizoval zákon, aby umožnil jednotlivým domácnostem v těchto zónách návrat na základě individuálního posouzení, pokud byly jejich domy a okolí dekontaminovány.
„Nikdy jsme si nemysleli, že budeme pryč tak dlouho,“ říká Sanpej. „Byl jsem přesvědčen, že se vrátíme do roka.“
Ať už Fukušima v příštích desetiletích projde jakýmikoli fyzickými změnami, právě zde, u domu, který sdíleli, než zmizel pod vlnami, Kimura našel něco, co by mu mohlo přinést smíření. „Chci, aby sem lidé chodili a dozvěděli se pravdu o tom, co se stalo. Jsem přesvědčen, že pokud budu pokračovat v pátrání, najdu ostatky své dcery. Ale velká část mě si pořád myslí, že by možná bylo nejlepší nechat ji v klidu,“ uzavírá podle britského webu.
