Na opuštěných plážích v Bangladéši, Indii či Pákistánu jsou k vidění desítky rezivějících vraků. Kdo by hledal důvody, zjistí, že jsou čistě ekonomické.
Majitelé dosluhujících flotil mají při jejich likvidaci dvě možnosti: prodat železné monstrum za zhruba tři miliony eur asijským loděnicím, které ho na plážích rozeberou, nebo ho recyklovat v ekologicky šetrných docích vyhovujících standardům Evropské unie - a nevydělat nic.
Většina vlastníků samozřejmě slyší spíše na cinkající peníze, než aby se obávala dopadů na životní prostředí. To potvrzují i statistiky neziskové organizace Shipbreaking Platform: „V roce 2016 bylo demontováno 328 plavidel vlastníků z Evropské unie, avšak 84 procent lodí zlikvidovali dělníci v jihovýchodní Asii,“ řekl zakladatel a ředitel neziskové organizace Ingvild Jenssen pro americký server Politico.
Oproti zisku z prodeje vraku, jsou investice spojené s možností ponechat starou loď v asijské loděnici minimální. Přeregistrovat ji na sklonku její životnosti pod asijskou vlajku stojí asi 2 400 eur.
Ačkoliv zhruba 40 procent flotil ve světových oceánech a mořích patří evropským subjektům, pouze polovina z nich pluje pod vlajkou Evropské unie. Těchto dvacet procent se podle studie Evropské komise snižuje na pouhých 9, pokud se jedná o dosluhující flotily.
Důvodem, proč se asijské loděnice zabývají recyklací lodí, je využití šrotu, který pro Evropské země nemá velký ekonomický smysl, myslí si Patrick Verhoeven, generální tajemník Asociace vlastníků lodí Evropského společenství. Naopak pro asijské rozvojové země je průmysl v podobě recyklace ocelářského šrotu významný.
Plán, jak situaci zvrátit
Jenže byznys s vraky má i svou stinnou stránku: Z barvy na lodní oceli, která je na plážích postupně zpracovávána, se do vody dostává například olovo, rtuť, PCB, azbest či obrovské množství oleje, uvádí studie Mezinárodního právního politického institutu.
Z pohledu životního prostředí by tak bylo mnohem lepší, kdyby se majitelé lodí začali obracet na ekologičtější evropské loděnice. Jenže jak už zaznělo: v těch jim nikdo nic nezaplatí. Evropská komise však nyní přišla s návrhem: kdo zvolí ekologickou recyklaci vraku, vrátí se mu poplatky, které za plavidlo během jeho používání zaplatil. Detaily tohoto řešení nyní komise projednává.
Už nyní se však rozhodla aktualizovat celosvětový seznam recyklačních míst, která splňují požadavky Evropské unie. Do roku 2019 by je měli začít využívat veškeří majitelé lodí s evropskou vlajkou. Jedním z kritérií je například zavedení nepropustných podlah v těchto docích, aby škodlivé látky z lodí neprosakovaly do písku a moře.
Momentálně mají vlastníci na výběr z 18 zařízení, která se zabývají demontáží a recyklací starých flotil. Velký zájem o ně ale není. Francouzský přístav Bordeaux rozebere zhruba jednu loď za rok, ačkoli kapacitně má místo pro deset lodí.
Nízké platy, dlouhé směny
„Jsme znevýhodněni kvůli vysokým nákladům na práci, sociálním dávkám a daním,“ řekl Antonio Barredo, výkonný ředitel španělské společnosti DDR Vessels, která se zabývá demontáží a recyklací lodí.
Na minimální mzdy nebo povinné odvody státu se však v případě asijských zaměstnanců nehraje. Nekvalifikovaní pracovníci, kterým v mnoha případech není ani 18 let, si za 12 až 16hodinovou směnu vydělají zhruba tři dolary, zveřejnil ve své zprávě Evropský hospodářský a sociální výbor.
Podle Shipbreaking Platform přišlo při práci s vraky v roce 2016 o život nejméně 22 pracovníků a 29 jich bylo zraněno. Téhož roku došlo také ke katastrofě, kdy při explozi tankeru v Gadani v Pákistánu zemřelo 28 zaměstnanců a 50 jich bylo zraněno. Očekávaná délka života bangladéšských zaměstnanců v tomto průmyslu je o 20 let nižší než u jiných mužů v této zemi.
