Bankovnictví je založeno na důvěře. Už samotným slovem „úvěr“ důvěra zaznívá. Člověk-věřitel může uvěřit, že mu jeho úvěr bude splacen, právě jen tehdy, když k dlužníkovi chová dostatek důvěry. Věřitel je ten, kdo uvěřil, že mu dlužník půjčené peníze splatí i s úroky. Bavíme-li se o bankovnictví, je přesnější hovořit o vkladatelích či střadatelích namísto o věřitelích, ale to na podstatě věci nic nemění. I vkladatel musí důvěřovat. Vkládá své peníze a s nimi i důvěru, že se mu o ně banka řádně postará a zhodnotí je.
Vždyť ani při krizi let 2008 a 2009 nemusely být tuzemské banky kříšeny byť jen haléřem z veřejných peněz.