Do potíží se dostávají hlavně menší a střední firmy, které mají zakázky v zahraničí jen nárazově a legislativu dané země dobře neznají. Podmínky, které musí splnit, si navíc jednotlivé země upravují samy. Firmy, ale například i univerzity vysílající své pedagogy na přednášky do zahraničí, tak často tápou, kdy se zákony dané země řídit a s jakými úřady tam komunikovat.
Český řidič kamionu dostal ve Francii pokutu. Měl příliš nízkou mzdu |
Například Německo má přísné normy týkající se minimální mzdy, která se vztahuje i na běžné zahraniční cesty. V důsledku to znamená, že nárok na tamější minimální mzdu má například i česká učitelka, která jede do Německa na výlet jako doprovod žáků. Nebo řidič, který veze svého šéfa autem na tamní veletrh. „Toto považujeme za úplně absurdní,“ říká Barbara Hansen Čechová ze společnosti People Management Forum, která sdružuje personalisty.
Sankce za porušení povinností jsou vysoké prakticky ve všech zemích EU. Pohybují se od tisíců do desítek tisíc eur. Mezi nejpřísnější státy patří Francie a Rakousko, které dávají vysoké pokuty v podstatě automaticky i při pouhých formálních nedostatcích, například při chybě v dokumentaci.
Pokuta 12 000 eur za za nevyplněné dokumenty
Před časem na to doplatila menší truhlářská firma z jihu Čech, která při práci na zakázce v Rakousku zapomněla na ohlašovací povinnost. Tedy vyplnění dokumentů s informacemi o zakázce a zaměstnancích, kteří do země přijedou pracovat. Firma za to dostala pokutu ve výši 12 tisíc eur, v přepočtu přes 307 tisíc korun. „A to přesto, že k porušení práv pracovníků, zejména jejich nároku na výši odměny, nedošlo,“ podotýká ředitelka odboru EU a mezinárodní spolupráce ministerstva práce Zuzana Zajarošová.
Povinnosti „překvapují“ zaměstnavatele typicky ve chvíli, kdy jsou nově zavedené. Například rakouská úprava je účinná teprve od ledna 2017 a některé podniky včas nezaregistrovaly povinnost ohlásit své vyslané zaměstnance, za což byly sankcionovány. „Obecně lze říci, že případů přibývá s tím, jak státy zavádějí novou, přísnější legislativu,“ uvádí Zajarošová.
Pravidla vysílání zaměstnanců se dle evropské legislativy vztahují na zaměstnavatele, který posílá svého pracovníka na území jiné země EU, aby tam určitou dobu pracoval. Takový zaměstnanec má status vyslaného pracovníka a evropská norma stanovuje základní pracovní podmínky, které se musí uplatňovat na vysílané pracovníky v hostitelské zemi. Jde například o maximální délku pracovní doby, minimální mzdu včetně sazeb za přesčasy nebo ochranu zdraví.
V praxi se však vyskytuje řada nejasností. Například v případě akademických pracovníků, členů orchestrů, pracovníků účastnících se veletrhů nebo řidičů v mezinárodní dopravě. „Je nutné mít na zřeteli, že různé státy mohou tyto situace interpretovat různě,“ připomíná Zajarošová.
Flastr profesorům filozofie?
Problematiku kolem výjezdů zaměstnanců do zahraničí řeší i Filozofická fakulta UK, jejíž pedagogové jezdí na zahraniční univerzity. Podle šéfa tamního personálního oddělení Pavla Koloucha je děsivé hlavně to, že neexistuje hodnověrný zdroj výkladu toho, co bude která země považovat za vyslání a co ne.
„Zatím se snažíme zjišťovat, co se dá, a trochu doufáme i v to, že ‚inspekce práce‘ různých zemí EU bude mít pro své kontroly jiné cíle než univerzity a kongresové sály,“ uvádí Kolouch s tím, že řada pedagogů často nedosahuje minimální mzdy stanovené v příslušné zemi, takže se vystavují postihu podle stejných pravidel jako řidiči kamionů.
Podobně komplikovaná situace nastává univerzitě v případě, že chce přivést přednášející z jiných zemí EU do Česka. „Obory filozofické fakulty pokrývají takřka celý svět, například v oblasti jazykovědy. Přijíždějí k nám lektoři z mnoha zemí a v tuto chvíli se jeví jako jednodušší přivézt lektorku mandarínské čínštiny z Tchaj-wanu než ošetřit „právně správně“ odvody do systému sociálního a zdravotního pojištění Maďarska,“ podotýká Kolouch.
