Předseda Evropské komise Romano Prodi a člen komise pro hospodářské a měnové záležitosti Pedro Solbes v Bruselu předsedali prvnímu oficiálnímu obřadu k uvítání eura.
Obřad se uskutečnil v takzvané evropské čtvrti před unijní budovou Charlemagne, ke které došli z nedalekého sídla komise Prodi a Solbes pěšky v doprovodu desítek novinářů a úředníků komise.
"Euro: EU ve vašich rukou" hlásaly v různých jazycích transparenty na fasádě budovy. Bez úvodního slova protagonisté zahájili obřad úderem kladiva do symbolického euro-tlačítka.
Chladným odpolednem zaduněly bubny a dělbuchy napodobující salvy z kanonů. Při nástupu dalších nástrojů reprodukované orchestrální skladby se ze střechy výškové budovy spustili čtyři horolezci, z nich každý měl na zádech napsané jedno z písmen slova euro.
Celkem asi stovka přítomných dále sledovala dalšího horolezce, který se spustil do poloviční výšky budovy a pomocí kladky na střeše se zjevnými problémy vytahoval na fasádu asi sedmimetrový modrý znak nové měny.
Ceremoniál skončil vypuštěním modrých balonků a velkým ohňostrojem.
Jaké měny odejdou?
Hlavně starší generaci zřejmě bude dělat problémy zapomenout na silnou marku nebo stabilní belgický frank a začít každodenní nákupy počítat v euro. Přitom odcházející měny by mohly vyprávět historii starého kontinentu podobně dobře jako historické knihy.
Irsko: irská libra
Měna země keltů patří k nejmladším v celé Evropské měnové unii. Irsko se své měny muselo vzdát po připojení k Unii v roce 1800. O té doby se tamní peníze fixovaly na britskou libru, což vydrželo až do roku zavedení „saorstát pound“ v roce 1927, pět let po osamostatnění.
Až do roku 1971 se jedna libra dělila na 20 šilinků a 240 pencí, poté byla zavedena desítková soustava s dělením na 100 pencí. V roce 1978 se Irsko na rozdíl od Británie začlenilo do Evropského měnového systému, v březnu následujícího roku se pak 153letá vazba obou liber nadobro zpřetrhala zavedením plovoucího kursu irské libry.
Irská libra přestane běžně platit 9. února 2002. Konec možné směny si obchodní banky stanoví samy, v centrální bance není omezen. Jedno euro činí 0,787564 irské libry.
Finsko: finská marka
Země tisíce jezer má k euro poněkud nestandardní postoj. Finská marka totiž nikomu příliš nestačila přirůst k srdci, protože v zemi často také platily peníze země, která Skandinávii právě ovládala.
Navíc Finové nejčastěji z Evropanů platí bezhotovostně, takže je nové oběživo tolik netrápí. Země ale není příliš připravena, například jen čtvrtina bankomatů začne eurobankovky vydávat hned začátkem roku. Finští obchodníci také jako jediní mohou ještě pár dní vracet na euro marky.
V zemi dlouho platily švédské peníze, v roce 1809 se ale Finsko stalo velkoknížectvím v rámci carského Ruska, a tak se platební jednotkou vedle nich stal ruský rubl. Komplikovanou situaci vyřešila roku 1840 finská centrální banka, když vykoupila švédskou měnu a zahájila emisi rublů.
V roce 1859 ruská vláda akceptovala finský požadavek na vlastní měnovou jednotku a od následujícího roku začala platit spolu s rublem i finská marka (1 markka = 100 penni). O pět let později přestaly platit ruské bankovky a v roce 1878 byla marka fixována na zlato. Poválečná hyperinflace vedla v roce 1963 k měnové reformě, kdy se vyměňovalo 100 starých marek za jednu novou.
Řecko: řecká drachma
Evropská ekonomická integrace Evropské unie smete ze zemského povrchu i nejstarší světovou měnu, která se objevila v Malé Asii už v 7. století před Kristem a za Alexandra Velikého se rozšířila až do Indie. Dokonce názvy některých měn arabského světa, například dírhám, mají původ u drachmy.
Po expanzi Říma ze západu a počátkem 3. století před Kristem začala drachma ustupovat římskému dináru. Když Řecko získalo v roce 1828 nezávislost na Turecku, stal se měnovou jednotkou fénix. Po pěti letech jej znovu přejmenovali na drachmu, která po několika měnových reformách platí dodnes. Jedno euro se rovná 340,95 řecké drachmy.
Španělsko: španělská peseta
Malá a velká čuba - tak říkají obyvatelé země pod Pyrenejemi pěti a deseticentimové minci, drobným od pesety. Rozloučí se s ní 134 let po uvedení do oběhu.
Zrodila se, když revoluce v roce 1868 sesadila z trůnu královnu Isabelu II., a nahradila více než dvacítku měn tehdy obíhajících ve Španělsku. Původ názvu není příliš jasný, avšak s největší pravděpodobností má kořeny v Katalánsku, kde se měna "pecetes" používala už v 15. století.
Bankovkou nejvyšší hodnoty byla v historii španělské pesety desetitisícovka, vytištěná v roce 1992 k pětistému výročí objevení Ameriky. Nejčastěji se tiskly stopesetové bankovky, které se stejně jako ostatní budou vyměňovat v poměru 166,39 ku jedné za euro.
Portugalsko: portugalské escudo
Patří k nejmladším měnám EMU, jako oficiální platidlo se používá od roku 1911. Už před pěti sty lety se ale zrodilo jako zlatá mince, která obíhala v různých proměnách až do 19. století. V určitých obdobích bylo escudo oběživem i v řadě států Latinské Ameriky.
Součástí Evropského měnového systému se portugalská měna stala v dubnu 1992. O pět let později její kurs, stejně jako dalších evropských měn, kvůli silnému dolar klesal. Po jeho oživení v roce 1998 už se escudo vázalo na německou marku, což mimo jiné přispělo k posílení portugalské ekonomiky a stabilizaci inflace.
Itálie: italská lira
Historicky jedna z nejstarších měn, název je odvozen od latinského slova libra, znamenající váhy nebo také jednotku hmotnosti. Zavedl ji Karel Veliký v roce 793 a rovnala se váze 408 gramů (240 denárů, z nichž každý vážil 1,7 gramu).
První italskou minci liry nechal razit v roce 1808 francouzský císař Napoleon, jenž taktéž zavedl desetinný systém, podle něhož má lira 100 centesimů. A právě tato lira se poté, co Sardinie v roce 1861 ovládla a sjednotila své okolní rivaly, stala základem italské měny. Rok nato se lira stala základní měnovou jednotkou. Pevný poměr italské liry k euro činí 1936,27 liry za jedno euro.
Lucembursko: lucemburský frank
Současná měnová jednotka v Lucembursku je mnohem mladší než některé ostatní měny, které končí, a navíc s lucemburským frankem se člověk v zemi nesetkává tak často jako u jiných národních měn. Tamní frank tak vlastně vyniká tím, že zaniká. Vzhledem k měnové unii s Belgií se totiž měny obou zemí prolínají.
Dnešní měnová jednotka v Lucembursku byla zavedena v roce 1848, když vytlačila nizozemský daalder. Centrální banka Lucemburska byla založena teprve v červnu 1998 a činnost zahájila v lednu 1999. Na platidlech se většinou uvádí zkratka Fr nebo francouzsky franc, ale též plný domácí název frang. Jedno euro se rovná 40,3399 lucemburského franku.
Belgie: belgický frank
Měnová jednotka, která je díky spjatosti s německou markou jedou z nejstabilnějších měn v moderní Evropě. Oficiálním platidlem se stal v první polovině 19. století. Od roku 1990 tvoří belgický frank a nizozemský gulden s německou markou tzv. markový blok.
V období před získáním nezávislosti v roce 1830 se v Belgii používaly měny vládnoucích zemí. Nezávislá Belgie přijala belgický frank jako vlastní měnovou jednotku v roce 1832, nejdříve na základě parity s francouzským frankem, která časem zanikla. Belgie tvoří od roku 1921 měnovou unii s Lucemburskem, měny platí v obou zemích.
Nizozemsko: nizozemský gulden
Měna se složitou historií, která jako národní měna Nizozemska končí po více než třech stoletích. Původ nizozemského guldenu sahá doby, kdy vzkvétající italská Florencie začala vydávat vlastní měnu, zlaté fiorino neboli florén. Měna zdomácněla i v ostatních zemích, která ji časem přejmenovaly.
Dějiny nizozemského (zlatého) guldenu sahají do 17. století, kdy generální stavy rozhodly, aby se stříbrná mince, nazývaná zlatý (gulden), stala hlavní měnovou jednotkou. Tehdy se dělila na 20 stuiver, od roku 1816 je v desítkové soustavě (má 100 centů). Stříbrná prý proto, že Turci nedovolili do Nizozemí přivážet zlato. Jedno euro se rovná 2,20371 guldenu.
Rakousko: rakouský šilink
Sedmasedmdesátiletá historie rakouského šilinku, jenž v roce 1924 nahradil koruny, se pomalu blíží ke svému konci. Rakouská vláda dostala od národní rady zplnomocnění razit mince s označením půlšilink, šilink a dvoušilink v prosinci 1923.
Platnost šilinku přerušil německý anšlus v březnu 1938, kdy nacisté do listopadu 1945 zavedli říšskou marku. Poté byl zaveden opět šilink, který je od roku 1976 vázán na německou marku. Přesný kurs rakouského šilinku vůči společné evropské měně byl stanoven na 13,7603 šilinku za jedno euro.
Francie: francouzský frank
Téměř 650 let se těšil slávě francouzský frank. Jeho jméno je zároveň nejpoužívanějším názvem peněžní jednotky v Evropě. Slovo frank (franc) pochází z latinského francus, tedy svobodný. Zlaté mince dal v roce 1360 vyrazit král Jan Dobrý, aby zaplatil výkupné za osvobození z anglického zajetí.
Zlaté mince vystřídal roku 1575 na několik desetiletí frank stříbrný, v roce 1640 si ale král Ludvík XIII. dal mince razit opět ze zlata. Říkalo se jim podle panovníka "louis d'or". Významný pak byl rok 1795: zrodily se revoluční franky, měna se začala dělit na deset desetin (decimes), které se skládaly z deseti centimů (centimes). V roce 1803 pak Napoleon Bonaparte rozhodl učinit frank silný a pevný "jako žulový blok". Podařilo se a zavedený monetární systém i stabilní frank vydržel až do roku 1914.
Po válce se franku nedařilo, a tak se vláda země galského kohouta odhodlala k devalvaci k 1. lednu 1960, kdy začal platit tzv. nový frank o hodnotě sto starých franků.
Německo: německá marka
Měna se světoznámou zkratkou DM byla přes pět desetiletí přímo symbolem stability a hospodářského rozvoje. Že se tak stane, nepředvídal při jejím vzniku, 20. června 1948, nikdo. Vždyť "Deutsche Mark" byla pokusem o prolomení začarovaného kruhu bídy a poválečné hospodářské stagnace Německa, o které mnozí političtí prognostici předpokládali, že potrvá půl století, přinejmenším desítky let.
Marka se zrodila po složitých jednáních mezi Německem a vítěznými mocnostmi. Poté co na jaře 1948 nesouhlasila sovětská vojenská správa s provedením celoněmecké měnové reformy, začali velitelé tří západních mocností jednat na vlastní pěst. Reformu v americké, britské a francouzské zóně i v západních sektorech Berlína vyhlásili 18. června 1948.
O dva dny později, 20. června, byly první bankovky tajně vytištěné v USA uvedeny do oběhu. Obyvatelé dostali za 60 hyperinflací znehodnocených říšských marek 40 nových. Mzdy, platy, penze, důchody, nájemné a pachtovné byly převedeny v poměru 1:1, většina ostatních závazků 10:1. Tento krok postihl zejména majitele úspor, znehodnocených v poměru 100:6,5.
Přesný kurs německé marky vůči společné evropské měně byl stanoven na 1,95583 DM za jedno euro.
