KOMENTÁŘ: Euru je dvacet. Máme slavit?

  5:00aktualizováno  5:00
Euro je i po dvaceti letech nedodělanou stavbou, jenomže totéž v očích optimisty platí mnohem déle pro katedrálu Sagrada Familia. A že se povedla, zamýšlí se ku příležitosti výročí jednotné evropské měny ekonom Miroslav Zámečník.
(ilustrační snímek)

(ilustrační snímek) | foto: Reuters

Společná měna se hodí ke společnému trhu. Každý si dovede představit ty nejzjevnější výhody od snadného porovnání cen přes fakt, že si na dovolené v eurozóně vystačíte s jednou měnou a směnárníkům se můžete vyhnout obloukem. 

Miroslav Zámečník

Miroslav Zámečník

Exportéři nemusí platit poplatky bankám a bez kurzového rizika se lépe plánují investice. Tyhle přednosti ovšem nejsou zadarmo. Společná měna je docela zranitelná, pokud ji nedoplňuje společný rozpočet, který by dokázal vyrovnávat rozdíly mezi jednotlivými členy Unie.

Také její kurz nemusí vyhovovat všem. Země s vysokými přebytky obchodní a platební bilance by potřebovaly, aby společná měna byla o něco tvrdší, zatímco zemím, které se potýkají s krizí a mají problémy s konkurenceschopností, by vyhovovalo, kdyby naopak oslabila. Tohle jsou notoricky známé věci, navíc jedny z mála, na nichž se shodnou laici s odborníky a ti mezi sebou navzájem.

Skeptický Friedman i Klaus

Právě skutečnost, že euro začínalo bez společného rozpočtu, bylo důvodem, proč mu mnozí od samého začátku věštili brzký konec „při první pořádné krizi“. Na mezinárodní scéně zastával tento názor třeba nositel Nobelovy ceny za ekonomii a slavný monetarista Milton Friedman, v Česku se každému vybaví Václav Klaus. V tomhle ohledu si zranitelnost eura a nedokončenost celého evropského integračního projektu uvědomovali všichni a je jedno, zda byli jeho příznivci, nebo odpůrci.

Euro stále v nedohlednu. Ministerstvo a ČNB vstup do eurozóny nedoporučují

Ti druzí by samozřejmě byli nejraději, kdyby se projekt společné měny odpískal, ale popravdě řečeno to není realistické přání. Nejenže do ní bylo investováno příliš mnoho kapitálu, ale ona si navíc společná měna vedla navzdory negativním věštbám překvapivě dobře.

Koneckonců nejlepším měřítkem je, jak jsou s eurem spokojeni ti, kteří je skutečně mají. A ti na společnou měnu nahlížejí diametrálně jinak než Češi. V posledním průzkumu z října 2018 odpovědělo 64 procent respondentů v eurozóně kladně na otázku, zda je „euro pro jejich zemi dobrá věc“. Naopak negativní stanovisko zastávalo pouhých 25 procent respondentů, relativně nejméně od začátku průzkumů (v krizovém roce 2011 to bylo 36 procent).

Nejvyšší podpora je v Irsku s 83 procenty, které přitom zažilo hlubokou a velmi drahou bankovní krizi. V Itálii, kde Liga Mattea Salviniho, nejpopulárnějšího italského politického lídra, před volbami proti euru vystupovala zvlášť razantně, podpora eura dosahuje 57 procent (odpůrců je 30 procent) a v Řecku je poměr 60:27. Méně než poloviční podporu má evropská měna jen v Litvě a na Kypru. I tam je však více příznivců než zastánců názoru, že euro bylo pro jejich zemi špatné.

Druhým kritériem relativní úspěšnosti eura je fakt, že je dvojkou mezi světovými rezervními měnami. Sice se nachází daleko za dolarem, ale s vyšším podílem na devizových rezervách, než jaký kdy měly národní měny členských zemí, včetně mocné Deutsche Mark. Překvapivé, že?

Nemožné trilema

K ideálu má společná měna sice daleko, ale ani za propadák ji s trochou objektivity vydávat nelze. Často kupříkladu slyšíte, že přijetí společné měny byl „politický projekt“, což se říká s nádechem despektu, jako by euru chybělo ekonomické odůvodnění.

Pokud souhlasíte s tím, že vytvoření společného trhu včetně volného pohybu kapitálu počátkem 90. let byla správná myšlenka, pak si s „političností“ nevystačíte. Nelze mít najednou otevřený kapitálový účet, pevné kurzy měn a zároveň nezávislou měnovou politiku. Tomu se říká „nemožné trilema“, což je o stupeň horší než dilema, takový makroekonomický dopis Ježíškovi, na který nikdy nedojde hezká odpověď. Dost legrace.

Jednotný evropský pakt, který zakotvil čtyři svobody včetně volného pohybu kapitálu (1986), se nekamarádil s nezávislou měnovou politikou centrálních bank zemí, pokud zároveň chtěly udržovat vysoce stabilní kurzy národních měn v rámci ERM, který zavedlo tehdejší Evropské hospodářské společenství řadu let předtím, v lednu 1979.

A ERM vzniklo proto, aby částečně nahradilo tzv. brettonwoodský systém pevných měnových kurzů, který se rozpadl, když tehdy nejsilnější ekonomika planety – Spojené státy – přestala držet pevný poměr, za nějž mohly centrální banky měnit dolar za zlato (třicet pět „zelených“ za jednu unci).

Na tomhle principu byl přitom postaven celý mezinárodní měnový systém po celém období od konce druhé světové války až do roku 1971. Společná měna euro se tedy nevynořila zničehonic jenom proto, že si to pár politiků usmyslelo. 

Kurzová stabilita je cenná věc, jíž je ovšem nutné něco obětovat. Tím něčím je samostatná měnová politika. Rakušané věděli, proč drží šilink k marce 7:1, ale věděli zároveň, že se nemohou při hýbání sazbami odchýlit od toho, jak rozhodnou Němci v bankovní radě Bundesbanky ve Frankfurtu. „Maximum fünfzehn Minuten“, říkávala žertem tehdejší guvernérka rakouské centrální banky Maria Schaumayerová, okolik se mohou ve Vídni opozdit, pokud nemá být paritě konec. 

Britové chtěli mít v měnové politice volné ruce, i když Británie vstoupila do režimu ERM v roce 1990. Dva roky poté, po marném utracení devizových rezerv v přepočtu za šest miliard liber, hodila Bank of England ručník do ringu, George Soros spekulující proti libře slavně vyhrál a ta z ERM zase vystoupila. My jsme přijali pevný kurz koruny od ledna 1991, v roce 1995 jsme uvolnili pohyb kapitálu, o dva roky později také vystříleli pár devizových patron a přijali plovoucí kurz a zachovali si jistou nezávislost v měnové politice. Něco za něco.

Velká improvizace

Vybaveni tímto historickým kontextem nemluvme o ignorování makroekonomické reality, protože „čtyři svobody“ v podstatě další vývoj směrem ke společné měně předurčovaly. Stejně tak je pravda, že její přijetí vyžaduje fiskální disciplínu a dodržování pravidel, jak si to kdysi tak dobře uvědomovali v rakouské centrální bance.

Jenomže ne všechny země, které chtěly euro, se tím řídily, a výsledek se dostavil v podobě krize a improvizací v letech 2010 až 2012. Pokud se nemá historie opakovat, musí se v eurozóně vyřešit několik věcí. Jednak je třeba přerušit vazbu mezi veřejnými rozpočty a bankami, protože v opačném případě se bankovní krize v postižené zemi okamžitě překlopí do národního rozpočtu. Výsledkem je obrovský schodek a potíže s financováním rozpočtu, což se stalo i v bohatém a ekonomicky fungujícím Irsku, chceme-li se vyhnout středomořským zemím.

Co k tomu potřebujete? Fond postupující podle algoritmu, který by jako první postihoval peníze akcionářů a jako poslední daňové poplatníky. Potřebujete funkční dohled, aby nešlo nad velkými domácími hráči přivírat oko, dokud není pozdě, a také pojištění vkladů, které by chránilo drobné vkladatele. 

Na tom je vcelku shoda, dokud všude nedoplníte slovíčko „společný“, které naznačuje, že platit se bude ze společného měšce, naplňovaného příspěvky členů. Je totiž jasné, že se takovéhle zdravotní pojištění nebude „zdravým a bohatým“ moc líbit, což je přesně to, co se stalo.

Evropské banky jsou na tom nejhůře od krize eurozóny

Instituce a postupy sice existují, ale na současné „chabrusy“ se nevztahují. Jinak řečeno, italské banky si mají vyčistit akcionáři, držitelé dluhopisů, případně italský stát, ale bez účasti německého, holandského nebo slovenského daňového poplatníka.

Příležitost ke skoku vpřed

Dohromady se výše uvedenému říká „bankovní unie“, jenže pro dobré fungování ekonomického prostoru se společnou měnou to nestačí. Peníze obíhají v hospodářství prostřednictvím bank a všechny poruchy oběhové soustavy se vždycky promítnou velmi bolestivě v „reálné ekonomice“ bez ohledu na to, kdo za ozdravení bankovních rozvah zaplatí, a v jakém pořadí.

V představách zastánců postupné federalizace Unie mělo být dvacáté výročí přijetí eura (pro bankovní transakce, obyvatelstvo dostalo bankovky a mince až od 1. ledna 2002) skvělou příležitostí k tomu, podniknout velký krok vpřed.

Návrhy na federalizaci nejsou politicky průchodné, ale to ještě neznamená, že rozpočtový pilíř eurozóně nechybí. A není překvapující, že jedním z postupných kroků mělo být vytvoření separátního rozpočtu pro eurozónu, který by plnil „stabilizační funkci“. O tu šlo ze všeho nejvíc: podle představ francouzského prezidenta Emmanuela Macrona (a dalších) měl být rozpočet spolufinancovaný ze společné daně z finančních transakcí.

Nejdřív se k tomu postavili vlažně Němci, ale opravdovou zarážkou „fiskální solidaritě“ se stala „Nová hanzovní liga“ osmi zemí od Irska přes Nizozemsko, Švédsko, Dánsko, Finsko až po tři pobaltské republiky.

S někdejším obchodním seskupením měst kolem Baltu a Severního moře sice nemá mnoho společného, ale stačí, že vyznávají fiskální disciplínu a odmítají se podílet na splácení dluhů těch, kterým rozpočtová kázeň chybí a nedělají domácí úkoly.

„V první řadě by měla každá země pamatovat na to, aby měla dostatek peněz na případnou krizi,“ shrnuje krédo „hanzy“ nizozemský ministr financí Wopke Hoekstra. S tím bychom asi souhlasili, ale všimli jste si, že v tomhle klubu jsou sice Švédové a Dánové, i když euro nemají a nechtějí, ale nějak v něm absentují Češi? Ať dumám, jak dumám, tak toto jako vědomá a cílená touha po nádherném osamění nevypadá.

Euro je i po dvaceti letech nedodělanou stavbou, ale optimista by řekl, že totéž platí už mnohem déle o barcelonské Sagrada Familii. A jak se Gaudímu povedla! Navíc prezident Evropské centrální banky Mario Draghi v létě 2012 předvedl, že eurozóna zdaleka není tak křehká konstrukce, jak její odpůrci doufali. Samotný „SuperMario“ sice letos v říjnu odejde, ale všichni jsou zkušenější, a dokud budou lidé v eurozóně o užitečnosti společné měny většinově přesvědčeni, bude tady.

Češi sice o přijetí eura nechtějí zhruba od roku 2010 (řecké krize) ani slyšet, ale není všem dnům konec. Pokud koruna nebude potvrzovat svým pozvolným, avšak trvalým zhodnocováním proti euru onu libou vlastní představu o nás samých jako o ženách a mužích nadmíru produktivních a vůbec ve všech ohledech pokročilých, tak ten názor také můžeme změnit. Děti nevyjímaje.

Autor:

Daňové přiznání 2019

Do 1. dubna musí podat daňové přiznání osoby samostatně výdělečně činné, ale i zaměstnanci (více zde). Využijte interaktivní formulář pro daňové přiznání za rok 2018.

Nejčtenější

Škodovka rozdává tučné bonusy. Každý zaměstnanec dostane k výplatě 65 tisíc

Ilustrační snímek

Přes třicet tisíc kmenových zaměstnanců společnosti Škoda Auto dostane k výplatě za duben bonus 65 tisíc korun....

Nezastavitelný dávkomat. Maláčová chce přidat všem, neřeší, kde na to vezme

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová na tiskové konferenci po...

Éra ministryně práce Jany Maláčové (ČSSD) se zřejmě zapíše do dějin jako největší zvyšování dávek v historii Česka....

Z práce o půlhodiny dřív. Budeme pracovat méně, shodují se politici

Bankéři Goldman Sachs už kravatu do práce už striktně nosit nemusí.

Dobrá zpráva pro zaměstnance: politici ostatních velkých stran jsou ochotni bavit se o nápadu ČSSD zkrátit Čechům...

Už žádné inzeráty. Aplikace Letgo v Česku koncem března končí

Ilustrační snímek

Pokud jste v posledních dnech chtěli cokoliv prodat přes aplikaci Letgo, měli jste smůlu. Bezplatná platforma pro...

Zákon je zákon. Ženě v Polsku vypočítali důchod na 12 haléřů měsíčně

Ilustrační snímek

Jen dva groše, čili v přepočtu přibližně 12 haléřů měsíčně, činí nejnižší penze aktuálně vyplácená v Polsku. Nejvyšší...

Další z rubriky

Zambie zakázala nápoj řízlý viagrou, muž si stěžoval na nežádoucí erekci

Viagra

Zambijské úřady zakázaly energetický nápoj „pančovaný“ viagrou. Jeden z konzumentů si loni podle agentury Reuters...

Nemocné krávy se porážely i na Slovensku, nyní už je jatka berou jen od známých

Ilustrační snímek

I na slovenská jatka roky putovaly pošlé, hnijící a nemocné krávy, než se po zpřísnění kontrol v důsledku skandálu s...

Trump si z volební kampaně „ulil“ 30 milionů do vlastních firem

Donald Trump na mítinku v Tampě na Floridě. (24.10.2016)

Americký prezident Donald Trump v rámci kampaně za své znovuzvolení vybral od dárců přes 50 milionů dolarů. Část z...

Najdete na iDNES.cz