Financování projektů z rozpočtu EU je u nás vnímáno značně rozporuplně, byť důvody a příčiny tohoto stavu bychom měli ponejvíce hledat v nás samých.
Připouštíme, že ze společných zdrojů Evropské unie dostáváme výrazně více, než kolik tam dáváme (za necelých 14 let v EU to představuje v čistém více než 700 miliard korun). Nicméně jedním dechem dodáváme, že tyto prostředky svádějí ke korupci, pokřivují tržní podmínky či se poskytují na věci, které ne nutně potřebujeme. Krom toho se na ně nabaluje obří byrokracie.
Ekonom České spořitelny Petr Zahradník
Právě teď vrcholí diskuse o tom, jak bude financování EU vypadat po roce 2020. A jindy velmi specializované téma najednou vyvolává velkou mediální pozornost. Dobře, že se o tom mluví, ale ještě důležitější je, aby Česko otisklo svou stopu v budoucích pravidlech tak, aby se minimalizovaly možné důvody ke stížnostem. Ona budoucnost však nespočívá v pouhé nápravě průvodních jevů, které se nám nemusejí líbit a na nichž máme navíc sami dost velkou porci viny.
Vše nasvědčuje tomu, že vstupujeme do období, kdy z nynějšího systému unijního rozpočtu nemusí zůstat kámen na kameni. Zmiňme ve zkratce pár nových prvků, které by v něm měly být zavedeny, a jiné, které by měly daleko silněji rezonovat než v nedávné minulosti.
Budoucí rozpočet by měl být daleko pružnější na své příjmové i výdajové straně. Nedávná zkušenost, kdy měl reagovat na řetězec krizí, jimž Evropa čelila, odhalila jeho neschopnost mobilizovat v krátkém čase velký objem prostředků v případě urgentní potřeby.
Rezervy na horší časy
I proto se hovoří nejen o možnosti přeskupovat částky mezi jednotlivými rozpočtovými kapitolami, ale též o vytvoření rezervy „na horší časy“. Příjmová flexibilita se týká potřeby navýšit objem unijního rozpočtu z nynějšího 1 procenta unijního HDP alespoň kamsi k 1,3 procenta, což zatím ochotně podporuje většina členských států.
Tato potřeba zesílí odchodem Velké Británie z Unie a výpadkem jejího čistého příspěvku, který činí okolo 13 miliard eur ročně v rámci přibližně 160 miliardového rozpočtu. Zásadní nový prvek budoucího financování v rámci EU se jmenuje evropská přidaná hodnota (EVA). Podle ní by se společné unijní prostředky měly používat převážně tak, aby z nich měla přínos nejen lokalita či region v rámci jednoho členského státu, ale aby to mělo i výrazný přeshraniční kontext. To může zásadně ovlivnit charakter podpořených projektů s celoevropským dosahem v oblasti mobility, rozvoje infrastrukturních sítí, výzkumu a vývoje či ekonomické konkurenceschopnosti.
KOMENTÁŘ: Bohatneme, protože jiní si na euru vylámali zuby |
A současně to může omezit prostor pro čistě lokální projekty rekonstrukčního charakteru či nápravy zanedbané infrastruktury z minulosti, na které bylo doposud dost času. Lze očekávat velký tlak na omezení podpory v zemědělství. Taktéž kohezní politika se svými strukturálními fondy již zřejmě nemusí být z našeho pohledu tak velkorysá jako dosud.
Škrtat se nejspíš nebude v oblasti výzkumu a vzdělávání. Testem EVA prošla úspěšně tzv. nová témata, mezi která lze zařadit bezpečnostní opatření či řešení projevů migrační krize. V daleko větší míře lze předpokládat využití tzv. návratných finančních nástrojů na úkor dominantních dotací. I tato změna, která v sobě obsahuje implicitní tržní test, by měla zásadním způsobem přispět ke smysluplnosti projektů, které rozpočet Unie financuje.
Průvan ve způsobu financování EU s sebou však nese dvě výzvy. Zaprvé musí odpovídat na budoucí, nikoliv minulé potřeby Unie. Proto lze předvídat tuhý souboj mezi zastánci minulosti, kteří jsou ochotni tolerovat jen kosmetické změny v podobě úpravy parametrů rozpočtu, a stoupenci do budoucna orientovaného nástroje, jehož podoba, výše i způsob financování budou nesrovnatelné s nynějškem.
Docela jsme zbohatli
Druhou výzvu představuje to, že si každý členský stát musí zformulovat vlastní priority, které s onou obecnou konstrukcí nejlépe ladí. Česká republika by jich neměla předložit příliš mnoho a u těch vybraných zajistit robustní finanční podporu, jež vykáže lavinový efekt v dalších oblastech. A měly by být pečlivě zdůvodněné a projektově připravené, aby se skutečně zrealizovaly a zmenšilo se riziko, že by nepřipravenost mohla ohrozit průběh čerpání.
KOMENTÁŘ: Czexit? To se střelíme do nohy a nic za to nedostaneme |
Lze uvažovat o propojení s celoevropskou dopravní infrastrukturou, kde máme ještě řadu rezerv, využití obrovské kapacity výzkumných zařízení k aktivitám, které by se daly aplikovat především ve zpracovatelském průmyslu či energetice, kde máme značný rozvojový potenciál založený na výborných výchozích předpokladech. Při formulaci těchto priorit bychom měli respektovat, že jsme za čtrnáct let v Unii docela zbohatli a ekonomickou vyspělostí se dostali na úroveň Španělska či Itálie.
Každopádně bychom v postoji k prioritám financování EU měli uplatnit kreativní, asertivní a pozitivní přístup a maximálně utlumit destruktivní nálady spojené se zvažováním možnosti, že bychom mohli Unii opustit.
