Američan Nick Malis desítky let sledoval, jak jeho matka sbírá dávkovače bonbonů PEZ. Za tu dobu krabice s těmito plastovými předměty dokázaly zaplnit dvě místnosti o rozloze 186 metrů čtverečních, kde byly hned vedle sbírky sklenic na želé nebo figurek Bobblehead.
Matka byla umělkyně, grafická designérka, ale především vášnivá sběratelka. Nečekaně však zemřela v roce 2019 a kromě dávkovačů na PEZ po sobě zanechala například staré výtisky podepsaných časopisů Interview, výtvarná díla anebo dokonce kokain z dob slávy Studia 54.
Hlavně nic nevyhodit!
Probrat se vším trvalo Malisovi dlouhé roky. Rozhodně není jediný mladý Američan, který měl s dědictvím po svých rodičích problém. Společnost Cerulli Associates odhaduje, že v příštích několika desetiletích rodiče generací X (1965–1980) a Y (1981–1996) odkážou zhruba 90 bilionů dolarů v aktivech všemožného rázu. Zatímco někteří majitelé se snaží svou sběratelskou vášeň předat potomkům, jiní majetek ztenčují ještě před smrtí, jiné to netrápí vůbec.
Dědictví je otázkou důvěry a přípravy. Notář zdaleka vše neohlídá |
„V 19. století se poprvé objevila střední třída a obyčejní lidé si mohli dovolit vlastnit spoustu věcí,“ vysvětluje redaktor časopisu Martha Stewart Living a majitel antikvariátu Tomato Factory Fritz Karch. „Tehdy panoval skutečný pocit hrdosti, že mohu vlastnit krásné předměty a odkázat je svým potomkům.“
To vše se změnilo s příchodem hospodářské krize na začátku 20. století. Vzácné a kvalitní předměty bylo lepší schovávat a vyhazování bylo úplně tabu.
Upřednostňování českých autorů nechápu. Obchodník s uměním radí, jak investovat |
Digitální věk ovšem náš vztah k hromadění nadobro změnil. Díky chytrým telefonům není nutné na půdě uchovávat krabice s fotografiemi, DVD a vinylové desky jsou určeny jen opravdovým fanouškům a mladší generace raději sbírá zážitky než hmotné suvenýry.
„Na tomto trendu se podepisuje i bytová krize. Mladí si nemohou dovolit koupit dům, kam by všechno uložili. Vystačí si proto s pronajatou garsonkou a vzpomínkami z koncertů či cest,“ tvrdí Karch.
Co má skutečnou hodnotu?
Co ale dělat ve chvíli, kdy člověk zdědí 1 300 porcelánových šálků? Existuje mnoho firem, které se na tento problém specializují. „Jsme takoví strýčkové, kteří usnadňují mezigenerační vztahy vyhazováním věcí,“ řekl Bloombergu Cole Burden, který v roce 2019 založil společnost SimplifyNYC. „Pokud jste se něčeho nedotkli dva roky, opravdu to potřebujete?“ ptá se.
Každá sada je vzrušující. Sběratel Monopolů za hry utratil už přes 11 milionů |
Náročné je i odhadování hodnoty – ať už sentimentální, nebo peněžní. Za zmínku stojí například baseballové kartičky. Nadšenci tvrdí, že ty vydané mezi lety 1986 až 1994 jsou bezcenné, protože jich vycházelo hodně. Pokud ale sbírka vznikla před nebo po této době, existuje šance, že se v ní nachází opravdu hodnotné kousky. Společnost PSA proto vytvořila aplikaci, která na základě fotky dokáže vyhodnotit cenu kartičky a následně jejího majitele propojit se zájemci přes eBay.
Co činí lidi šťastnými?
Procházení dědictví ale často doprovázejí emoce, které mohou celý proces značně ovlivnit. To popisuje například novinář Anderson Cooper ve svém podcastu All There Is.
„Po smrti mé matky jsem musel roztřídit všechno. Četl jsem knihu, která říká, že si máme nechat jen to, co nám přináší radost. Ty věci ale nebyly moje a já se bál, že budu cítit vinu, že vyhazuji její památku,“ popisuje. Přestože ho kdysi hrozně rozčilovalo, co všechno si nechávala. Teď si uvědomil, že většina těch věcí je super a matka měla skvělý vkus. „Je to pro mě skutečné dědictví,“ říká.
Také sběratelka dávkovačů bonbonů PEZ chtěla svůj majetek roztřídit ještě před svou smrtí. Přestože to nakonec nestihla, zanechala svému synovi alespoň poznámky, v nichž mu vysvětlovala, jak s ním naložit. „Pomohlo mi to vše pochopit a připomněl jsem si, jak brilantní a vtipná žena to byla. Došlo mi, že dávkovače bonbonů PEZ ji skutečně dělaly šťastnou,“ uzavírá Malis.
