Jednalo se o specifické zadání ze strany vlády. Starou soudní budovu bylo v plánu zbourat a nová permanentní budova nebyla hotová. Zhruba tisíc pracovníků bylo nutné někam přesunout. Řešením byla dočasná soudní budova, která získala dokonce Amsterdamskou cenu za architekturu.
Šlo o cirkulární stavbu, na které se mimo jiné podílel Menno Rubbens. „Proč se soud nepřesunul do nějaké již existující budovy, nevím, na to jsme neměli žádný vliv,“ říká architekt a ředitel nizozemského projekčního, architektonického a stavebního ateliéru cepezedprojects pro iDNES.cz
Již při navrhování stavby věděli, že budova bude využívána pouhých pět let. A tomu se museli přizpůsobit. „Musela to být stavba reprezentativní a velmi kvalitní, nesměla vypadat provizorně,“ vysvětluje Rubbens, který má ve společnosti na starosti první, tedy projekční fázi projektů.
Společně se svým týmem navrhl budovu, která může sloužit dlouhodobě k různým účelům, dočasně fungovala jako soud. „Naši konkurenti chtěli postavit dočasnou budovu soudu, kterou by bylo možné později demontovat a využít ji znovu. My jsme ale budovu žádné konkrétní funkci neuzpůsobovali, a i tak fungovala jako soud skvěle,“ říká.
Cirkulární budovu si podle Rubbense lze představit jako stavebnici, kterou je možné několikrát demontovat a smontovat. Není podle něj nutné mít obavy, že by byla méně kvalitní než jakákoliv jiná stavba. „Legislativa v tomto ohledu je velmi přísná a je nutné ji dodržovat,“ vysvětluje Rubbens. A i když soudní budova nesla název „dočasná“, mohla by na svém místě vydržet stovky let.
Není podle něj ani nijak výrazně dražší než jakékoliv jiné budovy. „V případě soudu jsme museli nastavit takovou cenu, která byla konkurenceschopná v rámci celého trhu. To, že se dá později demontovat, z ní nedělá automaticky dražší budovu,“ upřesňuje.
Nový život
Budova se přesouvá do města Enschede, které se nachází asi 140 kilometrů od hlavního města. Zvenčí bude téměř totožná jako dočasná soudní budova. „Demontáž soudní budovy v Amsterdamu stále probíhá, ale už se blížíme ke konci,“ říká Rubbens.
V novém objektu již nebude sídlit soud, nýbrž kanceláře. „Některé části soudní budovy byly opravdu specifické a v nové budově v Enschede nenajdou využití. Jde například o 35 vězeňských cel, které se nacházely v přízemí, či o speciální kamerový systém,“ přibližuje.
I tak se pro novou budovu v Enschede využije 90 procent veškerého původního materiálu. „Pokud se budova skutečně postaví jako stavebnice a používají se správné nástroje, nedochází k žádnému poškození jednotlivých částí. Možná, že se rozbije jedno či dvě okna, ale to se stává i u klasických novostaveb. Všechny materiály se využijí znovu. To, co se nepoužije v budově v Enschede, se prodá, nebo využije jinde,“ říká Rubbens.
Cirkulární stavitelství není recyklace
Rubbens se se svým týmem vždy drží konceptu cirkularity. Upozorňuje na to, že cirkulární stavitelství nelze zaměňovat s recyklací. „Recyklace v 99 procentech představuje opětovné zpracování materiálů, jenže materiál si nezachovává stejnou hodnotu. Vezme se například betonový trám, rozdrtí se, nechá se roztát a použije se jako základ pod vozovku,“ vysvětluje.
„Cirkularita je o zachování stejné hodnoty,“ doplňuje Rubbens. Jednou ze zásad cirkularity je podle něj v samotných začátcích připravit budovu na případné budoucí změny. „To znamená, že pokud vytvářím určitý projekt zaměřený například na bydlení, musím již nyní přemýšlet, co se stane s budovou za padesát let. Třeba po takovém typu bydlení již nebude poptávka,“ říká Menno Rubbens.
Podobně je to i s kancelářemi. „Již nyní bychom se měli zamýšlet nad tím, jak složité bude v budoucnu proměnit kancelářskou budovu na laboratoř, nebo třeba na knihovnu, a jaké jsou mezi takovými budovami hlavní rozdíly,“ uvádí.
Dočasná soudní budova není zdaleka prvním Rubbensovým cirkulárním projektem. Vyprojektoval například restauraci The Green House v Utrechtu. Stavba trvala tři měsíce a byla dokončena v roce 2018. Pavilon má stát na svém místě patnáct let.
V Česku zatím postavit budovu, následně ji rozebrat a poté ji opět postavit na jiném místě, není možné. Brzdou je legislativa, která s takovýmto postupem nepočítá.
„Pokud se znovu použije stavební materiál, není na něj žádná záruka,“ poukazuje na jednu z překážek Simona Kalvoda, výkonná ředitelka České rady pro šetrné budovy. Maximem možného tak je, že materiál ze stavby, například plastová okna, skončí v tříděném odpadu.
Dle statistik Eurostatu se znovuvyužití materiálu v Česku děje jen ve zhruba osmi procentech, průměr v EU je 12 procent. V Nizozemsku se ale stavební materiál znovu využívá až ve třiceti procentech.
