Kdysi platil tuzemák v českém pohostinství za univerzální prostředek, jímž se slušelo stvrdit domluvený melouch, oslavit s kolegy výplatu a zazdít natočenou míru. Nesměl chybět ani v domácím baru, a hlavně v kuchyni, protože cukroví, bábovka, šodó k buchtičkám, natož punčové řezy by byly bez kapky po vanilce vonícího alkoholu jaksi jalové a bezduché.
Jenže doby, kdy platilo heslo: Komu smrdí rum (rozuměj tuzemák), tomu smrdí práce, jsou i na padesáté rovnoběžce pryč.
Etiketa byla na lahvi nalepena poněkud našikmo. A při degustaci zamířil směrem pod hladinu i tuzemák, jehož chuť několika porotcům dokonce připomínala lepidlo.