Ceny prodejců ve výkupnách, zastavárnách, starožitnictvích či aukčních domech se liší také od cen odhadních. Redakce nabízela přes sto let starou vázičku z Francie a secesní náhrdelník. Odhadní cena byla 5 000, resp. 15 870 korun.
Zatímco v olomouckých starožitnostech Eden nabídli za vázičku jen 100 až 200 korun na ruku, v Galerii USTAR v témže městě to bylo 4 až 5 tisíc. A v pražské Antiqua Vladimír Andrle byli ochotni dát za tento kousek 15 tisíc korun v hotovosti.
Zajímavé bylo, že některé zastavárny, o kterých se říká, že zaplatí jen tržní cenu zlata a nikoliv uměleckou hodnotu, nabídly za zlatý náhrdelník občas dokonce víc peněz než některá starožitnictví. Většinou však starožitnictví dopadla lépe a často nabízela i komisní prodej s ještě vyšším zhodnocením.
Rozdíly byly i v přístupu k zákazníkům. Zejména v aukčních domech a proslulých starožitnictví platí heslo „náš zákazník, náš pán“ a personál se chová korektně. Poznal například, že se jedná o originály, vysvětlil typy prodejů včetně cen a jednal rychle a srozumitelně.
Na druhé straně jsou ti, kteří nabídli velice nízké ceny, nepoznali uměleckou hodnotu předmětů, nebo zpochybňovali jejich pravost. V brněnských starožitnostech Pražák dokonce zákaznici (redaktorku v roli zákaznice) v obchodě zamkli a zlobili se, že nechtěla věci prodat - se slovy, že tam nejsou od toho, aby se jich lidé ptali na cenu.
Někteří bazaristé nebo vetešníci však naopak zákaznici radili, aby se nenechala okrást. Jeden starožitník naopak chtěl využít zákaznici jako „špiona“, který by zjistil ceny u konkurence. „Já vám ceny neřeknu, ale oběhněte to všechno a řekněte mi nejvyšší nabídku. Pak se nějak dohodneme,“ řekl muž ve starožitnictví na Malostranském náměstí v Praze.
