Na první pohled to přitom vypadá, že si Česká republika skutečně přebrala evropskou legislativu až příliš kreativně. Nařízení Rady EU ze dne 6. října hovoří o dvou nástrojích, které mají pomocí členským státům financovat současnou energetickou krizi tím, že vezmou nadměrné zisky subjektům, které na ní vydělávají. Tedy o solidárním příspěvku (v Česku je to windfall tax) a o stropu nadměrných příjmů výrobců elektřiny.
Solidární příspěvek neboli windfall tax Má sebrat nejméně 33 procent z nadměrných zisků firem, které působí v odvětvích surové ropy, zemního plynu, uhlí a rafinace. Česko si solidární příspěvek pojmenovalo „válečná daň“ nebo taky windfall tax, sazbu nastavilo na 60 procent a kromě vyjmenovaných subjektů ji vztáhlo i na banky a výrobce elektřiny. Strop nadměrných příjmů Specificky výrobcům elektřiny má vzít příjmy nad strop 180 eur za megawatthodinu. Pokud elektrárna prodá elektřinu třeba za 280 eur, odvede 90 procent z rozdílu 280 a 180 do státního rozpočtu. I v tomto případě byli čeští legislativci kreativní – stropy nastavili různé podle toho, z jakého zdroje elektrárna vyrábí. |
Hlavním bodem sváru v tuzemsku je fakt, že na elektrárny vztáhlo Česko obě daně, o čemž evropské nařízení nehovoří. Právě naopak. Na dotaz redakce iDNES.cz Úřad tiskového mluvčího Evropské komise uvádí, že solidární příspěvek se vztahuje na společnosti v odvětví fosilních paliv, které vytvářejí nejméně 75 procent svého obratu z ekonomických činností v oblasti těžby, rafinace ropy nebo výroby koksárenských produktů.
„Tato prahová hodnota byla zavedena konkrétně s cílem vyloučit výrobce elektřiny,“ zní vyjádření z úřadu. „Na výrobce elektřiny se namísto toho podle článků 6 až 8 nařízení vztahuje strop pro tržní příjmy získané z výroby elektřiny z definovaných zdrojů,“ uvádí úřad.
V daních a energetice mají hlavní slovo státy
Na první pohled to tak vypadá, že je česká windfall tax opravdu v rozporu s evropskou legislativou. Zároveň ale platí, že české speciální daně se nemusí omezit jen na to, co členským zemím uložila EU.
„Evropské nařízení stanovuje minimum toho, co chce Evropská unie po členských státech. Národní stát se tím musí řídit, protože nařízení má stejnou sílu jako zákon nebo dokonce stojí nad zákonem. Ale Česká republika si samozřejmě může nad rámec nařízení vlastní právní úpravou svobodně stanovit další rozšiřující prvky, pokud nejsou v rozporu s jinými evropskými pravidly,“ říká odborník na energetické právo Pavel Doucha.
Válečná daň odsaje peníze na splátky úvěrů i investice. Česku hrozí arbitráže |
„Česká republika prodloužila lhůtu, ve které bude zastropování účinné a vztáhla windfall tax i na sektory, na které evropské nařízení nemyslí. Ale to není nic, co by se dalo označit samo o sobě za rozpor s evropským nařízením,“ zdůrazňuje Doucha. „Zvlášť jedná-li se o daňovou legislativu. Ta patří do svrchované kompetence národních států. Ty si mohou daňovou legislativu svobodně upravovat, pokud splní minimální požadavky práva Evropská unie,“ vysvětluje právník.
Podle něj proto nejde o porušení evropského práva. To by nastalo například tehdy, pokud by bylo v nařízení přímo uvedeno, že windfall tax nesmí být vztažena na výrobny energie.
Hlavní analytička projektu České zájmy v EU Helena Truchlá zdůrazňuje, že v energetice a daních mají rozhodující slovo členské státy. „EU tedy hraje roli jakéhosi ‚umožňovače‘: dala členským státům možnost získat navíc peníze, které jsou teď tolik potřeba na pomoc domácnostem a firmám,“ říká Truchlá.
Jak se k tomu postaví soud
„Nařízení je nadřazené jakékoliv národní právní úpravě,“ uvádí odborník na evropskou integraci z Ústavu mezinárodních vztahů Jan Kovář. „Obě dvě úrovně vládnutí, jak evropská, tak národní, mají pravomoc přijímat zákony. Pokud už je nějaká evropská legislativa přijatá, tak ta národní nesmí jít do konfliktu s ní, respektive pak by nebyla platná, ale může jít samozřejmě nad její rámec,“ říká Kovář a jako příklad zmiňuje legislativu týkající se životního prostředí.
Křetínský přesune svůj podnik EPC do zahraničí, důvodem je windfall tax |
„Když Švédsko, Finsko a vlastně i Rakousko vstupovaly v 90. letech do Evropské unie, tak si vyjednaly mechanismus, který říká, že když se přijme nějaká environmentální legislativa, tak mohou ve svých zákonech zajít dál. Bály se, že evropské standardy budou nižší než ty jejich existující. Podobně to funguje nejen v environmentálních otázkách, ale i v dalších sdílených a podpůrných kompetencích – tedy, že můžete jít nad rámec, pokud nejste v konfliktu s evropským právním nástrojem,“ vysvětluje Kovář.
„Na konci je to vždy otázka soudní, pokud by došlo k nějakému konfliktu. Těžko se předjímá, jak se k tomu soud postaví, protože může vidět věci ještě z nějaké expertnější roviny, než člověk, který se na to dívá jako na potenciální konflikt evropské a národní právní úpravy,“ dodává Kovář. Podobně to vidí i Helena Truchlá.
„Když se bavíme o tomto konkrétním případě, tak český zákon zachází dál, než by musel z pohledu nařízení EU. Jestli je to ale problém z hlediska práva, to případně ukáží až soudní spory na národní úrovni, pokud se proti české podobě opatření bude chtít někdo bránit,“ uzavírá analytička.
