Tradiční česká „zmijovka“ se svezla na retrovlně, a tak Tonak loni prodal 15 tisíc kousků. Velký úspěch měly například na hudebním festivalu Colours of Ostrava, kde firma letos poprvé otevřela svůj stánek.
Avšak nejvíc fanoušků mají tonakovské zmijovky v Africe, konkrétně v Senegalu, kam jich firma posílá v kontejnerech ročně 220 tisíc kusů. „Jsou tam výrazné výkyvy teplot mezi dnem a nocí a čepice z vlny zahřejí,“ vysvětluje ředitelka Lenka UrbánkováJarešová, která do firmy nastoupila loni.
Kromě zmijovek na tuzemském trhu bodují klasické barety – těm se v Česku daří ještě lépe.
Čísla z firmy však jasně ukazují, že na českém trhu by se kloboukáři neuživili – export tvoří čtyři pětiny jejího obratu, a tak se na jejích výsledcích hodně odrazila krize ve vztazích EU vs. Rusko. Jejich ochlazení spolu se slabým rublem loni stáhly firmu do ztráty 21 milionů, která byla nejhorší za posledních sedm let.
„Kvůli výpadku poptávky jsme byli nuceni znovuobjevit některé trhy z přelomu milénia – zkontaktovali jsme klienty ze skandinávských zemí, Francie, Itálie a z Afriky,“ říká Urbánková-Jarešová.
Tonaku loni klesly tržby o 58 milionů, na 394 milionů korun, a ve strakonické továrně dokonce propustil 60 lidí. Po prvních osmi měsících letošního roku zaznamenal jedenáctiprocentní meziroční nárůst a očekává ziskové hospodaření na konci roku. A už druhým rokem marně shání zručné zaměstnance na místa plstičů do kloboukové výroby.
Ve světě je firma známá pod značkami Tonak a Hückel. Tonak proslul jako výrobce specializovaných pokrývek hlavy, dělá například fezy pro muslimské země – největším klientem je Nigérie – dále armádní barety, klobouky v licenci značky Stetson, polotovary pro tradiční buřinky bolivijských indiánek nebo ortodoxní židovské klobouky.
„Ty se dřív dělaly z bobří srsti, dnes je vyrábíme ze zajíce. Kožky vozíme až z Argentiny, protože v Evropě byl zajíc téměř vyhuben,“ říká ředitelka.
Přesun na Pařížskou
Firma dnes dodává jen minimum zboží do maloobchodu, ale ráda by to změnila a sáhla si na vyšší marže. I proto chce z Tonaku vybudovat luxusní značku. Prvním krokem k naplnění „luxusní“ ambice bylo loňské přesunutí prodejny z pasáže v dolní části Václavského náměstí do blízkosti pražské ulice luxusu, Pařížské. „Zatím nejsme na stejných tržbách, lidé nevědí, že jsme se přesunuli,“ připouští ředitelka.
„Chystáme mediální kampaně, otevřeli jsme dveře privátním designérům a mají možnost pro nás dělat kolekce,“ uvedl loni v rozhovoru pro MF DNES spolumajitel firmy Jan Vrba, někdejší ministr průmyslu a obchodu v Pithartově vládě.
Firma má jen dva vlastní obchody – ten druhý je v Novém Jičíně. Kromě toho dodává zboží padesáti prodejnám v republice. Novinkou je první koncept store v Českých Budějovicích, jde o určitou formu franšízy, kdy smí majitel obchodu využívat značku Tonak a také převzít speciálně navržený design pražského „luxusního“ obchodu. „Chceme takové konceptové prodejny v dalších krajských městech,“ plánuje UrbánkováJarešová.
Tonak se snaží zefektivňovat výrobu, kterou na některých místech obstarávají několik desetiletí staré stroje v několik století starých budovách. Loni investoval 27 milionů do barvicích a valchovacích strojů a stavebních úprav ve Strakonicích.
Snaha o úsporu nákladů ho tlačí k inovacím. Odpadním materiálem jsou králičí kůže a chlupy a za jejich likvidaci firma dřív platila. Dnes z nich dělá biohnojivo – výrobní linku vybudovala ve spolupráci s Univerzitou Tomáše Bati ve Zlíně. „Snažíme se to dostat na chmelnice a vinařství,“ říká Urbánková-Jarešová.
