Mario Vlček sedí za stolem ve své pražské kanceláři a jeho prsty se probírají kusem červené tkaniny. "Teď zrovna zkoušíme kombinaci polypropylenu s hedvábím a má to velice zajímavé vlastnosti," říká pětapadesátiletý podnikatel.
Vlček dokázal dát polypropylenovému vláknu speciální tvar a utkat z něj příjemnou tkaninu, pro kterou vymyslel značku Moira. V uplynulých letech se oblečení a nejrůznější doplňky z moiry staly v Česku nezbytnou součástí výbavy cyklistů, horolezců i turistů.
Název moira se natolik vžil, že se do velké míry stal synonymem i pro konkurenční oblečení obdobných vlastností. Z původně domácí krejčovské dílny se obchody rychle rozrůstaly a v současné době ovládá Vlček mezi 60 až 70 procenty trhu, odborně řečeno, s funkčním prádlem.
Firmy kolem jeho společnosti TG 900 Moira zaměstnávají celkem 150 lidí a jejich výrobky v různé míře nabízí 1200 obchodů. "Náš roční obrat se pohybuje kolem sta milionů korun," říká Vlček.
Od peří k chemii
Nadšený horolezec Vlček začal s "podnikáním" už za socialismu. "Když jsme chtěli kvalitní oblečení, museli jsme si ho vyrábět sami. České husí peří bylo bezva a já ho kupoval od zaměstnanců jedné firmy, kde ho zpracovávali. Měli nárok na dvě kila deputátu ročně," vzpomíná Vlček.
Vybavení pro horolezce mu brzy zajistilo informované odběratele z celého světa a od peří se pomalu dostával i ke tkaninám.
Po pádu komunistů hned běžel pro živnostenský list. "Byli jsme takové mezinárodní krejčovství pro ultrasporty a mezinárodní kontakty se zužitkovaly. S dvěma holkami jsme šili od rána do jedenácti večer, ale pořád jsme z toho nic moc neměli. Nemohli jsme jít nahoru s cenou, protože lidé tehdy mezi kvalitou moc velký rozdíl nedělali," říká Vlček.
V roce 1993 už byl podle svých slov "tak udřený", že začal uvažovat o změně. Rozhodl se vyrábět prádlo speciálních vlastností a jeho volba byla trefou do černého. Mario Vlček věděl o dřívějších výzkumech s polypropylenovým vláknem a dobře znal jeho vlastnosti.
"Když roztavíte polypropylen, můžete do něj přidávat, co potřebujete, aby tkanina měla specifické vlastnosti. Keramický pigment odráží sluneční paprsky, stříbro zvyšuje ochranu lidí pracujících u radarů, vápenné krystaly zvyšují savost vody," říká.
Na počátku musel překonat zásadní překážku, kvůli které nenašel polypropylen od výzkumu širší uplatnění v textilním průmyslu dříve. "Nikdo mi nevěřil, že z toho upletu přízi," říká Vlček.
S pomocí zkušeností lidí z Fezka Strakonice vymyslel originální způsob. Vlákna vyrobená protlačením roztaveného polypropylenu speciální tryskou s několika tisíci mikrodírek spřádá do příze a to celé v mokrém procesu.
"Z vlákna se cestou voda odpaří a do stroje to jde suché. Chlapík, s kterým jsem to dělal, v sobě musel popřít pletaře a upřednostnit výzkumníka. Stříkat vodu na pletací stroj bylo do té doby nepředstavitelné," říká Vlček.
Výsledkem bylo laločné vlákno o třicet procent lehčí, padesát teplejší a dvakrát lépe odvádějící vlhkost než klasická kulatá vlákna. "Profilované vlákno se dělalo od šedesátých let, ale nebylo příjemné na omak," dodává Vlček.
Řada výzkumných ústavů v Česku se rozpadla, a proto vyrábí vlákno ve slovenském VÚCHV Svit. V Německu dochází k dalším úpravám, v Hamburku je přádelna a v prostorách Fezka se plete. "Hamburskou přádelnu vytěžujeme na sto procent, a proto uvažujeme o užším propojení," říká.
Nezbytná kapka štěstí
Po "vynálezu" vlákna musel Vlček opatřit stroje, lidi a rozjet výrobu. "Udělal jsem dobré zkušenosti s úřady práce a získal řadu skvělých lidí." Štěstí se obrátilo čelem. "Jedna krachující firma prodávala všechny své stroje a v nich se vyznám. Jeden nový union special stál tehdy téměř půl milionu a já ho odkoupil za třicet pět tisíc."
První měsíc s dvěma spolupracovnicemi udělali 25 triček a zákazníci byli hlavně cyklisté. "Znáte cyklisty, ti to rozkecali v hospodě u piva a poptávka po tričkách, která jsou cedníkem na pot, rostla," říká s úsměvem.
Skutečný skok přišel podle Vlčka v době, kdy jeden cyklista v rozhovoru chválil výrobky z moiry. "Vůbec jsem nevěděl, že o moiře někde mluvil, ale byla to reklama nesmírná."
Klaka nešlo nevzít
Vlčkova firma však už tak velký zájem nestíhala. Vlčkovým známým byl Jan Klak, syn bývalého náměstka ministra financí, a s ním se pustil koncem devadesátých let do rozhovoru o problémech.
"Zajímalo ho, jak to, že nestíhám. Do večera mě trápil otázkami, které byly velice kompetentní. Tak mě zaujal, že nebylo možné ho nevzít," říká ke spolupráci Vlček. Pár let spolupráce znamenalo nebývalý rozvoj obchodu a nárůst prodeje. Měsíčně se prodává kolem 35 tisíc kusů prádla.
Klak se stal významným manažerem a později i třetinovým vlastníkem Vlčkovy společnosti TG 900 Moira. Postupně se jejich představy o dalším vývoji firmy rozešly a partnerství skončilo. Jan Klak zůstal podílníkem, ale na každodenní chod firmy už nemá vliv.
Francouzská reportérka
O vzniku značky Moira se často spekuluje, že jde o přesmyčku jména Mario. "Je to francouzské jméno a patřilo šéfredaktorce časopisu o horolezcích, s kterou jsem se potkal v Kanadě. A mně se to slovo líbilo, je měkké i tajemné," říká.
Po deseti letech práce od rána do večera prý Vlček trochu "zvolnil". Z koníčků zůstalo kolo, lezení po horách a hlavně rogalo. A plány, co dál. "Uvažuji rozšířit výrobu, jít do outdoor oblečení a prosadit se více v zahraničí."
