Vyrábějí skoro čtrnáct set sudů limonád denně, prodeje jsou ale od půlky května ještě vyšší. Proto se na třísměnný provoz najíždí už v únoru, aby měli zásobu na sezonu.
Šílenství, které firmě vydělá peníze na zbytek roku, trvá tak do půlky srpna. „Září je většinou ještě dobré, ale říjen je už skok o polovinu dolů,“ popisuje vývoj prodejů.
Pavel Vavruška patří už do čtvrté generace, která v centru Kolína limonády vyrábí. „V roce 1912 pradědeček podnik koupil, během komunismu byla přestávka, ale pod pivovary Kutná Hora firma fungovala i nadále. Po revoluci tatínek závod odkoupil zpět, opravil a jedeme dál,“ popisuje ve zkratce rodinnou historii.
Díky dlouhé historii má Vavruška pod palcem podrobné srovnání, jak se například prodávaly limonády na začátku devadesátých let a nyní. „Dříve se skoro celá produkce stáčela do skla, byly vratné třetinky. Za dvacet pět let se vše změnilo a dnes padesát procent výstavu dělají sudy, čtvrtinu vratné sklo a čtvrtinu nápoje v petkách,“ popisuje obchodní šéf v kanceláři hned vedle výroby. Sklo každý rok o pár procent klesá, nahoru jdou sudy a půllitrové plastové lahve.
Nechtějí se tahat se sklem
Petky v Koli zaváděli před deseti lety jako poslední v Česku. Jak ale Vavruška připomíná, nedodávají do obchodů, ale jen do restaurací či hospod. I ty si ale zjednodušují život a nechtějí se tahat se sklem, a proto firma zavádí ve stále větší míře plastové lahve.
Linka na sklo v Koli vychrlí patnáct tisíc lahví za hodinu, tedy čtyři lahve za sekundu. Ve skle mají nejširší sortiment, včetně sodovky třináct příchutí. Největší jsou ale Kolíňáci v sudech. Poté, co do vlaku s malinovkou naskočily další tři desítky výrobců, začali se každý rok zaměřovat na jinou příchuť. Loni to byla bezinka, chystá se grep.
„Každý rok se snažíme preferovat nějakou novou příchuť, protože zákazníci už jsou podle mě přepití colových limonád a malinovek,“ popisuje Vavruška strategii. A jako příklad uvádí jejich věrné a dobré zákazníky z bufetů a bister, kam se chodí na chlebíček či rychlé hotovky. „Když tam chodíte celý rok na jídlo, tak dát si 200krát za sebou kolu nebo malinovku vás už nebaví. Dříve točili pět let oranž, dnes každý týden jinou příchuť – a prodeje mají vyšší,“ popisuje.
Linka na sudy je hned vedle lahvárny a jede tempem šedesát kusů za hodinu. „Je plně automatická, běží sedm dní v týdnu. Denní prodeje jsou v sezoně skoro sedmnáct set sudů, to znamená sto sedmdesát tisíc porcí limonády denně jen ze sudů,“ počítá Vavruška. Ukazuje přitom na sudy a paletami zastavěný dvůr. Není moc velký, což vzápětí vysvětluje tím, že jde jen o dvoudenní prodejní zásobu. Více se jim tam nevejde a zboží musí převážet ze dvou skladů v Kolíně zhruba o kilometr dále.
„Bohužel pradědeček, když to tu před sto lety pořizoval, nepočítal s tím, že se tu bude jednou expedovat šest návěsů denně. A hlavně v té době byla sodovkárna poslední budova v Kolíně,“ připomíná Vavruška. Měli sice pozemky i za továrnou, ale ty jim zabrali komunisté. Teď se nemají kam rozšířit, což je podle Vavrušky dnes jejich největší slabina.
Už zhruba pět let proto přemýšlí o nové továrně. Jde ale o investici asi za sto miliónů korun, což jsou zhruba i jejich roční tržby. A na trhu je těsněji než dříve. „Firma jde sice nahoru, ale nevíte, co se stane za týden, za rok,“ popisuje nejistoty do budoucna syn majitelů, pod nímž pracuje třicet pět lidí. „S maminkou, která má na starosti finance, si vždy v prosinci uděláme plán na další rok, který má rezervu minus pět procent, a nárůst nás pak mile překvapí,“ uzavírá.
