V dětství to zprvu na to, že bude jednou řídit lokomotivy, nevypadalo ani vzdáleně. "Jako malá jsem chodila do baletu a moc jsem chtěla být baletkou. Ale velmi brzo se moje představy změnily," říká sedmadvacetiletá Markéta Búzková.
Za změnu jejích dětských snů může až jedna železniční cesta do Košic. "Tehdy jsem se zamilovala do vláčků. Nadchla mě lokomotiva řady 150, která nás tehdy táhla. Pak už byl můj sen řídit tenhle fantastický stroj," pokračuje mladá žena, která ráda odpočívá se svým psem na horách a relaxuje i při lyžování či tanci.
V současnosti převážně řídí takzvané motoráky. "Jezdím ale i s rychlíky do hor, tedy z Prahy do Tanvaldu. Také pravidelně vozím cestující na spěšných vlacích z Kolína do Trutnova. Zkoušky mám na většinu motorových a stejnosměrných elektrických lokomotiv," vysvětluje.
Markéta Búzková řídí převážně motoráky, jezdí ale i s rychlíky z Prahy do Tanvaldu nebo se spěšnými vlaky z Kolína do Trutnova. Na směny přitom dojíždí z Prostějova.
Cestující můžou Markétu Búzkovou zahlédnout v kabině i v Čerčanech či Dobříši. Zajíždí i do Ledečka. Vlaky řídí už třetím rokem.
Začínala přitom v Olomouci. Tam někde absolvovala svoji první samostatnou jízdu. Už si ale přesně nevybavuje, která cesta to byla. "Trému jsem ale neměla, to bych si pamatovala," doplňuje s jistotou Búzková.
Jediná strojvedoucí sní o jízdě po trati Praha - Košice
Jako dívce z Moravy jí trasy u Prahy moc neříkají. "Jediný krásný úsek je v horách - když jedu ze Staré Paky do Trutnova, nebo z Turnova do Tanvaldu," vysvětluje. Za prací do Čech dojíždí na každou směnu z Prostějova. U Olomouce už proto zná snad každý železniční pražec.
Jednou by si chtěla projet jako strojvedoucí svoji nejmilovanější trasu Praha - Košice. "Je to pro mě trať, kterou moc dobře znám. Léta už po ní jezdím a ráda tam rovněž fotím. Ta trasa se mění a roste tak nějak se mnou. Je to taková citová záležitost," svěřuje se strojvedoucí.
Řídit vlaky Košičan či Jan Perner (vedený lokomotivou 151 001) z Prahy do Žiliny by si jednou opravdu přála. A má i jeden zahraniční železničářský sen, chtěla by si projet křížem krážem celé Švýcarsko. Naopak vůbec netouží vést Pendolino. Podle ní je u této rychlé mašiny už příliš mnoho moderní techniky, která staví strojvedoucího do trochu jiné role.
Když má možnost, obdivuje krásu krajiny
Po České republice někdy za jízdy stíhá vnímat také krásu krajiny. "Dívám se, jak jen mám volnou chvilku. Letos jsem zažila například krásné jaro v Podkrkonoší," popisuje.
Při jednotlivých jízdách porovnávala, jak postupně rostou blízko kolejí jehňata, telata či hříbata. "Přes trať mi přebíhali koloušci a každý den jsem pozorovala, jak ubývá sníh na vrcholcích hor," líčí se zaujetím.
A jak se k ní chovají kolegové? Říká, že je to různé. Někteří mužští kolegové nemůžou přenést přes srdce, že jejich práci zvládá i žena. Mezi strojvedoucími našla však i přátele, kteří se jí zastali a pomohli zvládnout začátečnické napětí.
Převažují podle ní ti vstřícní. "Vtipkování je časté a vzájemné. Myslíme to v dobrém a všem nám to zlepšuje náladu. Myslím, že jsem našla u dráhy mnoho přátel," hodnotí. Brzy už přitom údajně nebude u Českých drah jediná. Její budoucí druhá kolegyně už se zaškoluje.
Náladu někdy opravdu potřebuje spravit. Při své práci totiž považuje za nejhorší, když přejede zvíře.
A co je na práci strojvedoucí naopak nejlepší? "Pocit, když dojedu včas a bez problémů do cílové stanice. A tím pádem jsme všichni spokojeni," uzavírá.
