Za originálním zážitkem stojí Stanislav Plešák, který v přilehlých prostorách provozuje sušárnu, kde se vyrábí pršut mimo jiné z domácích mangalic (druh chlupatých prasat) z ekologického chovu.
Na začátku byla fascinace španělským jamónem, tedy sušenou šunkou, kterou tam okusil při studiích. Poté, co ochutnal a pronikl také do výroby italských typů šunek, vyzkoušel v roce 2013 poprvé sušení doma. A protože byl výrobek chutný a dobrý, po rekonstrukci hospody před čtyřmi lety razantně navýšil kapacity.
„Dlouho jsem přemýšlel, proč není sušená šunka doma v Čechách,“ říká Plešák při čepování piva. Podle něj je klíčem bývalý nedostatek soli, které se používá na usušení každé kýty dva až tři kilogramy. „Jak se říká, sůl nad zlato. Buď se těžila v Rakousku, nebo se vozila od moře. A rozhodně tady nebyla tak levná jako v přímořských státech,“ vysvětluje. V Čechách se tak už dříve oproti konzervaci v soli více ujalo uzení masa.
Vepřové za stovku? Čím takové prase asi krmili, ptá se regenerativní farmář![]() |
Při výrobě českého pršutu se maso z prasete, které je rozbourané v místnosti za pivnicí, musí v chladnějším období zhruba od konce listopadu do začátku února zasyrova právě nasolit. Kýty se vyříznou, obnaží se kyčelní kloub a oproti klasické španělské škole se odřízne také velká část pánevní kosti. Z nohy se vymasíruje krev, pomaže se solí, dá se do bedýnky a solí se ještě zasype. Následující dva týdny je maso v chladicím zařízení, kde každá kýta pustí kolem 1,5 litru vody.
Poté se opláchne studenou vodou a octem a míří do sušárny, kde bude celý rok. „Až do podzimu dalšího roku, než zase začnou mrazy,“ doplňuje Plešák. Následně začne maso fermentovat a rozvoní se. A pak ještě zhruba další rok visí, než bude připravené ke konzumaci.
Až tisíc kýt ročně
V současnosti je podnik na vrcholu svých výrobních kapacit, na sušení využívá všechny možné prostory, šunky se suší i na půdě pod střechou. Ve většině místností se pak nevyužívá regulace teploty, jenom se nechává kolem masa proudit vzduch. Tím, že jde o vnitřní prostory, tak v nich ale nemrzne, mráz by mohl ohrozit laktobacily, které maso přeměňují na pršut.
Za tuto cenu nejsme schopni maso komerčně prodat, a kdybychom neměli vlastní zpracovnu, tak by byl provoz ve velké ztrátě.
Obchodní ředitel Dobrého kraje Josef Vacek
Aktuálně firma vyrábí mezi 800 až tisícovkou kýt ročně. Prodává je jak v celku, tak nakrájené nebo zpracované třeba do pršutové pomazánky. Menší část masa pochází z domácích mangalic, část je pak kupovaná z českých bílých ušlechtilých prasat.
Jak dodává obchodní ředitel Josef Vacek ze skupiny firem Dobrý kraj v Bohdanči, pod kterou kromě pivovaru se šunkárnou spadá velká část tamních podniků – jako je třeba palírna, hotel, muzeum krojů nebo právě chov prasat – chov mangalic na maso se v ČR moc nevyplácí. Maso je kvůli své ceně prakticky neuplatnitelné na trhu, celé prase vyjde v nákladech na zhruba 15 až 16 tisíc korun.
„Za tuto cenu nejsme schopni maso komerčně prodat, a kdybychom neměli vlastní zpracovnu, tak by byl provoz ve velké ztrátě. Díky zpracování ve vlastní režii se ale pohybujeme mírně v plusu,“ vysvětluje. Kilogram rozbourané kýty prodává za 1 300 korun. Vysoká cena je daná hlavně dlouhou dobou chovu, která je 2 roky. Mangalice se totiž chovají a pasou celý rok venku na pastvinách a mají pomalejší přírůstky hmotnosti než u konvenčních chovů.
Prasata se pasou na přilehlých loukách a na jejich výběh pod zavřenou rozhlednou Bohdanka se chodí dívat děti s rodiči. Stovka prasat se po skupinkách pohybuje po rozlehlém pozemku, když přijdou lidé, zamíří většina k nim. Po cestě se pošťuchují a chrochtají na sebe. „Jsme jediní, kdo v ČR pršut z mangalice vyrábí. A zřejmě jediní, kdo vyrábí pršut z klasického bílého prasete pěkně postaru přirozeným zráním,“ konstatuje Vlastimil Hart, ředitel skupiny společností Dobrý kraj.
Kýty jsou jen dvě
Jenže kýty jsou z každého prasete jen dvě, zbytek se tak musí zpracovat třeba na klobásky nebo na špek. Důležité je mít co nejvíce finálních výrobků, aby se mimo jiné udržela ve firmě přidaná hodnota. Kromě mangalic se v Bohdanči chová i na tamních 350 hektarech pastvin 200 angusů. Zvířata se snaží farma krmit svými výpěstky a senem.
Chmel a ječmen do piva pak dodává také ze svých polí, i když přes externí sladovnu. Pěstuje si také své švestky na slivovici, kterou pálí pod značkou Agnes. „Co tady vypěstujeme, to by mělo tady v kraji i zůstat a prodáváme až finální produkty,“ vysvětluje Hart. V restauraci pak nabízí vlastní ryby nebo husy či hovězí.
Svatomartinská husa krok za krokem: peče se sama bez kontroly 13 hodin![]() |
Že se tento přístup ohledně kvality produkce vyplácí, je vidět i na oceněních firmy. Pršut z mangalice vloni vyhrál první cenu v soutěži Regionální potravina ve Středočeském kraji, místní višňovice, třešňovice nebo mirabelkovice pak v posledních letech získaly medaile ze soutěže Pálenka roku. „Děláme likéry nebo medovinu z vlastního medu, však také máme 300 včelstev,“ říká Hart. Firma se zabývá také specialitami, jako je kmínka nebo gin, ale nejvíc se prodává její hruškovice z odrůdy muškatelka. „Je to i regionálně důležitý produkt, ale nikdo tuto odrůdu průmyslově nezpracovává, docela na ni sázíme,“ vysvětlil.
Pálenky mají také ocenění
Ostatně sám palič z likérky Agnes Jan Kadlec ji má jako nejoblíbenější mezi svými výrobky. „Kdykoliv jedu ochutnávat, tak jdu po hruškovici. Mám pocit, že se na ní nejvíc pozná práce paliče nebo palírny. A s muškatelkou není úplně jednoduché pracovat, je i kraťoučká doba na její sklizeň. U nás se prakticky nepěstuje v sadech, jsou to divoce rostoucí stromy nebo jenom vysázené podél silnic,“ říká. V oblasti se podle něj vyskytuje prakticky endemicky – od Kolína po Čáslav až Hronov. „Sklizeň se tak trochu prodlužuje, ale i tak na ni máte maximálně dva až tři týdny,“ doplnil.
Katastrofy jako příležitost? Snad se zemědělci budou pojišťovat víc, doufá šéf Agra![]() |
Zatímco prodeje vlastních pálenek mírně rostou, palírně se zase tak dobře – kvůli poklesu zájmu o pěstitelské pálení – nedaří. „Je to trendem. Starší zákazníci umírají a mladí nepřibývají. Je to i hodně o zahrádkaření a hraní si s vlastním ovocem,“ říká palič Kadlec. I když se v palírně aktuálně zpracovává kolem deseti druhů ovoce, do budoucna má být sortiment menší.
Podniky většinově vlastní rodina Mičánků, kteří v minulosti vybudovali dřevařské impérium Less, které se v roce 2012 dostalo do insolvence a následně se rozprodalo. Zatímco majitelem Lessu byl Jan starší, velkou část současných podniků ze skupiny Dobrý kraj vybudoval jeho syn Jan s dalšími společníky. Tržby společností podle Harta dohromady dosahují ročně kolem 30 milionů korun. Největší obrat má hotel, následuje palírna s pivovarem a ubytovací prostory na zámečku. Na něm se konají svatby nebo školení.
























