Jsme v Jinonicích, kde rodina Jiráků funguje na farmě – respektive u maringotky – blízko Prokopského údolí nyní třetím rokem. Zdá se to být jako krásný sen, pokud ale nemáte horečku a nemocné děti a stejně za těmi zvířaty musíte, říká Jitka Jiráková.
Zhruba před 10 lety začali dnes už manželé pást kozy v blízkosti Kobylis – na vrchu Jabloňka nad Trojou. Nyní jsou již tři roky na loukách v Jinonicích, kde mají více místa.
Farmáři s oceněním. Manželé nedaleko Ostravy oživují starý zemědělský areál |
Jak se dá hospodařit v dohledu panelových domů? Těžko, ale daří se jim rozrůstat stádo, ve kterém nyní mají 50 koz a ovcí, čtyři koně a několik krav. Kromě práce na farmě si musí Michal Jirák přivydělávat na stavbě, Jitka je s dětmi Aničkou a Míšou na rodičovské dovolené.
Prodávají kozí, ovčí a kravské mléko, většinou je ale živí granty, které získávají za pastvu v Prokopském údolí a dalších lokalitách od města, které si v těch místech nepřeje, aby se tam rozšiřovaly náletové dřeviny.
“Rodiče měli psa a já jsem je dlouho přemlouval, že bych nějaké zvíře také chtěl. Pak jsem začal chodit ke koním, pak se rozhodli, že koupí slepice, ale ty nezabraly a nakonec jsem si koupil domů kozu,“ přibližuje Michal své první pokusy o chov zvířat.
Poznali se přes kozu
A právě koupě kozy se mu stala osudovou. Prodala mu ji Jitka, která bydlela také u rodičů v Příkosicích u Rokycan. Ta pochází ze zemědělské rodiny, její otec je agronom, bratranec traktorista. Poté si o zvířeti několikrát psali, když už studovala v Českých Budějovicích na Jihočeské univerzitě zootechniku.
„Měla jsem nastoupit takovou tu naši běžnou cestu v bývalém JZD, i když už se tak tomu neříká. Předpokládala jsem, že tam prostě nastoupím a nějak bude, víceméně jsem s tím počítala,“ popisuje Jitka. Nakonec si ale Michal přijel pro další kozu, a ona se na oplátku zajela několikrát podívat do Prahy, jak se zvířatům daří. Slovo dalo slovo a nyní manželé provozují statek. V maringotce, ve které mají věci nutné k práci, se ale nedá bydlet, žijí tak v blízkém panelovém domě, odkud nejdřív vodí vždy ráno starší dceru do školky a až poté mohou začít pracovat se zvířaty. Michal, který má vystudovanou stavařinu na ČVUT a následně střední zemědělskou školu v Brandýse nad Labem, chodí navíc do práce.
Pro hovězí si lidé jezdí přímo na farmu. Terčovi jinak prodávat nechtějí |
Rodina má pronajatých zhruba 20 hektarů, na které čerpá dotace. Pomáhá jim zejména redistributivní platba na první hektary (3 500 korun na hektar) a agroenvironmentální platby na ekologické zemědělství. Kromě ještě základní platby na plochu na žádné jiné dotace statek nedosáhne, protože je na území hlavního města, a mnoho dotací je určených pro rozvoj venkova, tedy se v Praze čerpat nemůžou. Jde například o příspěvky na pořízení zemědělské techniky. Tu tak mají v podobě zejména traktoru, nahrabovačky sena a dojičky vlastní. „Jediný traktor je takový hezčí, taky stál nejvíc. Já jinak kupuju starý vraky – co jsme měli na investice na rok, jsme dali do toho traktoru, ale to už byla prostě nutnost. U těch ostatních víme, respektive doufáme, že se to nerozpadne moc brzy. Stroje stojí kolem 50 až 70 tisíc korun, ale je jim 30 let,“ objasňuje Michal.
Kdyby nebyla takhle vysoká, tak nám nezbyde skoro vůbec nic, protože většinu dám na pacht.
Michal Jiráko redistributivní platbě
Půjčovat si stroje podle manželů není možné – například s lisovačkou na seno měl pomáhat soused. „Logicky si ale každý nejdřív udělá to svoje a pak teprve jede k někomu jinému. A pak, když máme usušené seno, žene se bouřka, tak si logicky bude lisovat svoje a nám to zmokne – to se nám loni stalo několikrát – když už mohli přijet, tak začalo pršet,“ dodává Jitka. Z prodeje mléka, i když můžou mít vyšší ceny, které by na venkově neprošly, se ale podle rodiny kvůli malému počtu zvířat uživit nedá. Navíc když mají zvířata mladé, tak je nechávají bez dojení.
Redistributivní platba a její vysoké české nastavení podle něj statek prakticky zachraňuje. „Kdyby nebyla takhle vysoká, tak nám nezbyde skoro vůbec nic, protože většinu dám na pacht,“ vysvětluje Michal. Nyní se ale hovoří na ministerské úrovni o jejím snižování, aby se více podpořily střední a větší podniky. Podle ministra zemědělství Martina Šebestyána (za SPD) by měla změna před novým obdobím společné zemědělské politiky, které by mělo začít od roku 2028, smysl jenom pokud by došlo k nějakému přechodnému období. Jinak se dotace změní od roku 2028, jejich přesná podoba ale ještě není ani na evropské úrovni jasná.
Podle Michala se dá na 20 hektarech vyprodukovat prakticky pouze tolik sena, aby uživilo faremní zvířata. Praha jako teplotní ostrov má problém se srážkami, mraky se před městem podle něj často rozestoupí. „Předloni jsme měli louku, která má dva hektary a z ní jsme sklidili dva balíky. Kolikrát tady stojíme na kopci a díváme se, jak všude kolem prší, ale těsně před Prahou se to rozpadne,“ dodává.
Za spásání platí magistrát
Magistrát platí ročně desítky tisíc korun za spásání některých míst či za udržování větrolamů. „Dřív Praha byla vlastně celá pasená, těch lesů tu bylo minimum. A když, tak to byly takové světlé pasené lesy,“ přibližují Jirákovi. Od letošního roku je podle změn v legislativě možné znovu pást skot, ovce a kozy v lesích a nikoliv pouze na pastvinách. Podle Michala je spásání nejlevnější a nejefektivnější formou údržby, na loukách je díky tomu větší biodiverzita, navíc se ovce a kozy dostanou i do nepřístupných míst na skalách. „Když jde o nějaké rozumné lokality, tak většinou chodí děti s námi. Ale když jsou to doopravdy stráně a skály, tak jde jenom jeden z nás, nebo si snažím zajistit pro děti hlídání. Doopravdy jsou tady v Prokopském údolí místa, kam je nevezmu,“ dodává Jitka.
Kromě těžšího získávání dotací je u městské farmy ještě specialita v podobě lidí, kteří automaticky předpokládají, že si můžou zvířata hladit nebo je krmit. „Měli jsme tu metrového poníka a chodila sem paní s dětmi, která nám vždy vlezla do ohrady s tím, že když jde o městské pozemky, tak si na nich může vozit děti na poníkovi. Prostě nám rozstříhala pletivo a vlezla na pozemek. Tak jsem se naštvala, poníka jsem pustila mezi krávy a paní na mne chodila křičet, že jestli jí ty krávy trknou dítě, tak si půjde stěžovat,“ popisuje Jitka. Nakonec si Jirákovi dali do ohrady i starokladrubské koně, kterých se většina lidí bojí a tak jim už do ohrady nechodí.
Krmení drůbeže i výšlap s kozami. Farma na Vysočině nabízí venkovské zážitky |
Zato ale často lidé chtějí zvířata krmit, i když třeba jenom trávou. Manželům ale vadí, když se to dělá přes plot. „Většinou jim vysvětlím proč, že se zvířata zbytečně učí somrovat,“ říká Jitka. Podle ní se například jedna kráva naučila žebrat u lidí a pak často ohrady bourala. „Je to pak pro nás nepříjemné, asi i pro ty lidi a oni se to prostě neuvědomují. Říkají si, dáme jí prostě trochu travičky, ale prostě ta kráva pak chce ještě, nebo chce ještě podrbat,“ dodává. Většinou se s lidmi domluví, ať jdou nakrmit zvířata dovnitř, nebo použijí příklad, že je to podobně příjemné, jako kdyby někdo vytáhl salám a krmil cizí psy.
Krávy si nechávají porážet na jatkách v Kostelci nad Labem, maso je ale zatím jenom pro jejich vlastní spotřebu. Prodej masa ze dvora by podle nich byl moc náročný – museli by vozit maso chladicím autem, vlastnit obrovský mrazák a mít registrovaný prodej a plnit náročné veterinární a hygienické normy. Do budoucna, pokud projdou další změny v legislativě, by se mohli snáze na farmách porážet a nabízet drobní přežvýkavci, kam by padli i faremní kozlíci. Zatím jsou ale podle manželů zákony nastavené spíš jenom pro velké podniky. „Věci jsou u nás malých nejednoznačné – přijde veterinář a něco řekne, něco jiného pak tvrdí stavební úřad. A každý má jinou představu. Kamarád jezdí do Polska a tam se dají dělat sýry normálně v kuchyni, prostě mají schválenou kuchyň jako sýrárnu. Musí se předtím uklidit, ale to je všechno. Tady musí být stále na všechno samostatný prostor,“ popisuje Michal Jirák.
Farma se soustředí na kozy, dokonce má čtyři kusy zaregistrované jako genetickou zásobu českých bílých krátkosrstých koz. Podle farmáře chovatelů plemenných zvířat ubývá, nechtějí dělat čistokrevný chov, který je dražší. „Ceny všeho vzrůstají, platí se za kontroly užitkovosti, ale dotace jsou na to stále stejné,“ popisuje. Samotná plemenná zvířata jsou podle něj prakticky neprodejná – kus stojí kvůli vyšším nákladům třeba 1 200 korun, kdežto podobné „nepapírové“ kusy třeba čtvrtinu ceny.
Samotné shánění plemenných kusů je podle manželů těžké, chovatelé nechtějí prodávat své nejkvalitnější kusy. „Začínali jsme na průměrných kozách, ale snažili jsme se vždycky vybrat lepšího kozla od chovatelů, o kterých se vědělo, že je mají docela dobré. No a loni při kontrole užitkovosti si tu jedna koza vydojila, že je 10. v republice z hlediska bílkovin v rámci svého plemene. To si pak člověk řekne, že to asi nedělá špatně,“ říkají. Do budoucna by si přáli zdvojnásobit stádo, pěstovat cibuli a rajčata, zkusí také brambory a česnek.
