Podle šéfa českých zbrojařů Jiřího Hynka produkuje český obranný průmysl celé spektrum výrobků, z nichž 90 procent jde na export. „V něčem jsme unikátní, v něčem potřebujeme dorovnat,“ říká. Podle něj je však v souvislosti s plány rozšiřování obranné výroby důležité dodržet sliby. „Základní úloha státu je zajistit ochranu a bezpečnost vlastních obyvatel,“ dodává.
Na posledním evropském summitu v Bruselu se země EU zavázaly, že v souvislosti s vývojem války na Ukrajině a postojem Spojených států posílí svoji obranu. Jak je na tom evropský obranný průmysl? Je schopen navýšit výrobu a kapacity?
Co se týče technického potenciálu, kromě některých kosmických technologií a protivzdušné obrany dalekého dosahu na úrovni střel Patriot, je evropský průmysl schopen zvládnout všechno. Otázkou však je, v jakém objemu. Tam si myslím, že je určitý handicap, a to kvůli dlouhodobému snižování poptávek v jednotlivých evropských zemích. Nikdo nebude držet výrobní kapacity na něco, na co nemá objednávky. Evropa je důstojným soupeřem amerických technologií především v pozemní technice.
Brusel vyčlenil půl miliardy eur na výroby munice, do Česka jdou tři procenta |
Největší úskalí vidím v posílení a rozšiřování výroby. A za druhé obranný průmysl musí mít také garanci, že nepůjde pouze o nějakou výzvu. Že se řekne, posilujte výrobu, a pak přijde období, kdy politici najednou oznámí, že to nebezpečí není tak velké, jak si mysleli, a že už je to vlastně nezajímá.
A co potom s těmi výrobními kapacitami? Nejde o zboží, které se dá prodat kdekoliv. Samozřejmě něco se dá exportovat, ale exportní politika jednotlivých zemí Evropské unie je mnohdy velmi restriktivní. Každý vývoz podléhá rozhodnutí správních orgánů dané země. Obranný průmysl tak potřebuje od politiků garance, že když budeme investovat do výroby, do jejího rozšiřování a třeba i do nějakého vývoje nových technologií, tak tu produkci od nás potom koupí.
Novým nástrojem posílení obrany má být půjčka ve výši 150 miliard eur. Mění se tímto něco zásadním způsobem pro zbrojařské podniky? Je to ten správný impuls pro obranný průmysl v Evropě, aby se více nastartoval?
Jediné, co se zatím změnilo, že na to reagoval trh a akcie evropských zbrojovek posílily. Samozřejmě je to nějaká deklarace, je to příslib. Ale nevím, zda se to okamžitě promítne do praxe.
Že se bude víc vyzbrojovat a budou se dohánět resty z minulosti, to je jedině dobře. Půjčka může být jenom jeden z nástrojů. Musí být vytvořeny i další podmínky. Nynější byrokratická pravidla totiž neumožňují masivní navýšení výroby potřebných vojenských technologií.
Kdybych chtěl postavit na zelené louce továrnu třeba na výrobu střelného prachu, kterého je nedostatek, bude to trvat deset let, než seženu všechna potřebná povolení. To je dnešní evropská realita. Ale tak to nadále nemůže fungovat. Rozšířit výrobu nebo postavit továrnu, ve které se budou vyrábět pouze nějaké komponenty, je jednodušší, ale i tak to trvá dlouho.
Na trhu dnes kvůli válce na Ukrajině nejvíc chybí střelný prach a suroviny, které jsou potřeba pro jeho výrobu. Z nich je nejdůležitější vojenská nitrocelulóza. Zdůrazňuji vojenská, protože té „obyčejné“ je dost, ale ta se používá do barev a na výrobu střelného prachu je nevhodná.
Putin je imperialista, řekl Macron. Jaderný deštník chce se zájemci projednat do léta |
Rozšiřování výroby v krátkodobém horizontu v Evropě je možné, ale postavit nové továrny je téměř nemožné. Proto taky spousta investorů přesouvá výrobu mimo Evropskou unii, případně do nových zemích NATO, které ještě nejsou členy Evropské unie. Důvod je velice prostý. Tyto země dodržují „naťácké“ standardy, ale zároveň nejsou svázány byrokratickými unijními předpisy. Jsou tím pádem ideálním místem pro investory.
To však neposiluje odolnost Evropské unie. My si samozřejmě budeme umět poradit a rozšiřovat výrobu i za předpokladu, že takové typy výroby v Unii nebudou, ale z hlediska obranyschopnosti to není cesta dopředu. V momentě, kdy by vypukla válka, nemáme garanci, že dovezeme granulát z Indonésie nebo filtrační papír z Číny, který je třeba k výrobě filtrů k plynovým maskám. Tam jsou tři komponenty, které se dnes v Evropské unii nevyrábějí. Podobně je na tom mnoho firem v Evropě. Zpřísňování pravidel v rámci nějaké zelené politiky vedlo k tomu, že výrobci surovin a materiálů, které jsou potřebné pro finální výrobu, je vystěhovali jinam, kde to vyrábí taky levněji. To je krutá realita.
V Bruselu padala i prohlášení, že státy Evropské unie musí vynakládat peníze do obrany společně. Dokážete si v reálu představit hladkou kooperaci jednotlivých zemí? Kolikrát jde o konkurenční boj firem, při kterém silné státy prosazují svoje podniky...
Žijeme v globálním světě a je velmi těžké veškerou výrobu umístit na vlastním území. Měla by panovat snaha mít maximum možného u sebe doma. Covid ukázal, že ani spřátelené státy nemusí v době krize spolupracovat. V jistý moment mohou podepsat společný nákup blízké země, které jsou navíc spřátelené. Kde však máme garanci, že ta blízká země bude spřátelená i v budoucnu? Může se z ní stát pouze blízká země. A co potom? Bude to průšvih, když potřebný vojenský materiál nedostaneme?
Nikdo o tom nemluví, ale jde o licencovaný vývoz. To není na rozhodnutí konkrétní továrny, toho výrobce. Jde o export, o kterém pak rozhodují jednotlivé vlády. A jestliže ta vláda se znepřátelí a řekne, já nechci, aby se to zboží vyváželo na Ukrajinu, produkci tam potom nedostaneme. A můžeme mít podepsaných tisíc společných nákupů, prostě to nepůjde.
Jako příklad může být, že německá společnost Rheinmetall dostala evropskou dotaci na výrobu munice v Maďarsku. Uvědomili si však její zástupci a evropští komisaři, že o vývozu každého dělostřeleckého granátu bude rozhodovat maďarská vláda? Když ta vývoz nedovolí, tak to zůstane v Maďarsku.
Pro řadu bank je zbrojní průmysl fuj, říká šéf Asociace zbrojařů Jiří Hynek |
Jediná cesta, kterou považuji za dobrou, jsou společné projekty, v nichž výrobci budou navzájem provázaní. Tím vznikne vzájemná závislost. Pak jeden nemůže nechat druhého „ve štychu“. Ale to je potřeba zapojovat se do projektů hned v době, kdy vznikají. Na to by měl fungovat evropský obranný fond.
Doposud se dělo jenom to, že se naši představitelé rozhodli někde v zahraničí něco koupit, a pak se hledaly způsoby, jak do toho zapojit český průmysl. Od zahraničních výrobců pak přicházely nabídky na výrobu, kterou oni nechtěli dělat, nebo nás byli ochotni k něčemu aspoň trošku pustit. Ale určitě nás nepustili k vývoji. My však nechceme zaměstnávat jenom ruce, my nechceme být evropskou montovnou. My chceme zaměstnávat mozky. Proto říkám, že musíme být ve společných projektech od začátku.
Kdyby se dnes v rámci evropské obranné agentury rozhodlo, že se postaví evropský bezpilotní prostředek strategického charakteru, tak já pro to zvednu obě ruce. Pojďme do toho, pojďme zapojit univerzity! Budeme chtít na tom dělat, protože to bude zajímavá práce. V momentě, kdy se ten prostředek vytvoří bez nás a my bychom si ho chtěli pořídit, tak co nám nabídnou? Vrtání děr a ohýbání plechu? Ale to my dělat nechceme.
Jak jsou na tom tedy české firmy? Co všechno jsme schopni, co se týče obranného průmyslu, sami vyrábět?
Je to celé spektrum. V něčem jsme unikátní, v něčem jsme průměrní, někde bychom potřebovali dorovnat. V každém případě schopnosti máme a 90 procent z toho, co se v České republice vyrobí v oblasti vojenského materiálu, se exportuje. Já myslím, že je to jasný signál toho, že něco umíme. Jinak bychom neuspěli na zahraničních trzích, kdybychom neměli za prvé dobrou kvalitu, technickou úroveň a zároveň dobrou cenu.
Rekordní export a nová výroba. České zbrojaře brzdí jen financování |
Potýkáme se však s obrovským množstvím problémů, jako je nedostatek kvalifikované pracovní síly. Něco se třeba do budoucna dá nahradit robotizací, ale co se nikdy nedá nahradit, je vývojová sekce. Dneska technické školy produkují málo lidí a mnohdy jde spíše o průměrné vysokoškoláky než špičkové.
Evropská investiční banka (EIB)nově také uvolňuje pravidla financování zbrojařských projektů zemí EU. Dosud měla vyčleněno na tento druh půjček jen osm miliard eur, přičemž podmínkou byl civilně-vojenský účel. Od příštího roku by se mohla z obrany stát jedna z horizontálních priorit banky, takže půjčky pro obranný průmysl by nebyly limitovány. Peníze však nebudou moci směřovat do bezprostředně smrtících technologií. Takže EIB bude moci podpořit například ochranu hranic nebo kritické infrastruktury, případně technologie zabraňující rušení signálu dronů. Navržené změny však musí schválit akcionáři banky, kterými jsou členské státy EU. |
Přál bych si, aby si konečně politici začali uvědomovat, že základní úloha státu je zajistit ochranu a bezpečnost vlastních obyvatel. Neměli by na to zapomínat. Já vím, že je to ve volebním roce nepopulární. Ale může se taky stát, že to uvědomění přijde pozdě.
Máme zkušenosti třeba s povodněmi. Dokud je vysoká voda, tak se všichni u toho předvádějí, natáčí, fotí a hlavně říkají, co všechno udělají. V momentě, kdy voda opadne, na všechny sliby se zapomene. Nepřál bych si, aby to proběhlo i tentokrát.
Jaká očekávání máte od Evropské investiční banky, která v minulosti nebyla obrannému průmyslu moc nakloněna? Myslíte, že se změní její postoj?
Dokud Evropská investiční banka jasně neřekne, že je ochotna financovat výrobu vojenského materiálu a zbraní, jsme někde na půli cesty. Pak to bude vypadat, že to s budováním obrany evropští politici nemyslí vůbec vážně.
Mluví se o tom, že se bude financovat výroba zboží dvojího použití nebo vojenského materiálu, ale pouze toho nesmrtícího. Tak ať to ti byrokrati řeknou těm klukům, co umírají na frontě! Ať tam jdou a řeknou jim to! Ano, my vám budeme tady financovat nějaké stany s polní nemocnicí, ale více ne.
Plán na obranu EU dostal zelenouPředsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová na summitu EU, který se konal 6. března v Bruselu, oznámila investice do obrany ve výši 800 miliard eur. Je to však jen odhad, peníze budou pocházet z různých zdrojů a na některé mohou být navázány podmínky. Podle plánu by peníze mohly být použity na ochranu kritické infrastruktury, vojenskou mobilitu, kybernetickou bezpečnost, systémy elektronické obrany a pod. Podmínkou mají být společné nákupy, které zahrnou minimálně tři země EU, případně dvě země plus Ukrajinu. Konkrétně 150 miliard eur by měl přinést společný půjčkový program. Právním základem je článek 122 Smlouvy o fungování Evropské unie, k jehož schválení v Radě je nutná pouze kvalifikovaná většina. Komise vydá cenné papíry, peníze následně půjčí členským zemím, technicky tak nepůjde o evropský dluh. Další peníze, nicméně v delším horizontu, by mohly být z reformy politiky soudržnosti. Komise naznačuje možnost změny pravidel tak, aby z těchto peněz, které spolu tvoří asi třetinu evropského rozpočtu, mohl čerpat do budoucna i obranný průmysl. Změny však schvaluje Evropský parlament a Rada, což bude trvat minimálně několik měsíců. Navíc, implementace kohezních peněz je dominantně v rukou členských zemí, které si samy určují priority financování. |
