Tůma ve své dílně v pražských Kunraticích šije od roku 1991.

Tůma ve své dílně v pražských Kunraticích šije od roku 1991. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Ti, kteří umějí boty číslo 56. Lidé vymírající obuvníky stále potřebují

  • 36
Opravářů obuvi je v Česku mnoho, ale řemeslníků, kteří by dokázali vyrobit botu od základů, zbyla hrstka. A pokud zmizí úplně, bude mít spousta lidí zásadní problém. Zejména ti s ortopedickými potížemi.

Své o tom ví Stanislav Tůma, který se na výrobu ortopedických bot specializuje. „Někteří pacienti ke mně chodí už 20 let. Jsem v důchodu a už dva roky říkám, že skončím, ale pak ty babičky stejně nedokážu odmítnout,“ říká.

Kvalitní ortopedickou obuv na míru podle něj mnoho řemeslníků nedělá a on se bojí, že by se bez něj lidé s nestandardním tvarem nohy neobešli. „Například jednomu zákazníkovi jsem musel udělal boty číslo 56,“ vzpomíná Tůma. Tabulky značky Adidas například končí u­čísla 54, což odpovídá chodidlu o délce 35,6 centimetru.

Malou rodinnou dílnu v pražských Kunraticích provozuje od roku 1991 a za tu dobu ušil tisíce párů bot. Klíčové pro něj bylo, když získal smlouvy se všemi zdravotními pojišťovnami, které pacientům ortopedickou obuv z velké části proplácejí.

Nejsou lidé ani dřevo. Bednáři vymírají, ale zájem o jejich výrobky roste

Pacienti od nich nyní mohou každé tři roky dostat poukaz na dva páry tohoto typu obuvi. Na blížící se termín je Tůma upozorňuje žertovným dopisem, aby jej nezapomněli navštívit.

Nejdražší byly z krokodýla

Ortopedické boty vyrábí i švec Michal Pavlas, není to však jeho jediná náplň práce. Pavlas proslul svými luxusními, ručně šitými botami podle italských vzorů, které nosí špičky českého showbyznysu či politiky.

„Vyrábíme pouze na zakázku. Cena luxusního páru pánských bot začíná na 39 tisících, ty jednodušší se pohybují mezi 12 až 15 tisíci,“ uvádí Pavlas. Jeho dílna nyní zaměstnává sedm lidí a vytvoří roční obrat mezi sedmi a osmi miliony korun.

Kromě standardní hověziny či teletiny vyrábí boty také z materiálů, jako je kůže slona, rejnoka či žraloka. „Nejdražší materiál, s jakým jsem kdy pracoval, byl hřbet krokodýla,“ popisuje Pavlas.

V rámci luxusních výrobků se však jeho firma neomezuje pouze na boty. „Přirozenou součástí luxusní zakázky je opasek, v případě potřeby řemínek na hodinky, peněženka nebo brašna,“ vyjmenovává.

Kromě ortopedických pacientů a ­lidí, co si potrpí na luxus, je v Česku i další významná skupina zákazníků, která dokáže ručně šité boty ocenit. Pro fanoušky historického šermu je to jediný způsob, jak dodat svému kostýmu autenticitu.

Mechanické hodinky se vrací. Hodináři práci mají, řemeslo však vymírá

Výrobou historických bot začínal svou ševcovskou kariéru například Ben Hrubeš. „U těchto bot se to řemeslo člověk může naučit, zkusí si spoustu postupů, materiálů a konstrukčních řešení,“ tvrdí. Drobné chyby, jako například křivý šev, v ­tomto oboru totiž nevadí, hlavní je, aby boty vypadaly historicky.

Poté, co si Hrubeš otevřel vlastní dílnu, tvořili jeho klientelu výhradně milovníci historických kostýmů. Posléze vytvářel i repliky pro muzea či divadelní rekvizity.

Učí lidi šít boty

Hrubeš není vyučeným obuvníkem a řemeslo si podle svých slov „vydřel“. Během dvacetileté kariéry se v oboru vypracoval natolik, že dnes tvoří hlavní součást jeho byznysu ševcovské kurzy pro nadšence.

„Dělám je dvakrát až třikrát měsíčně, kurz trvá dva dny, maká se od rána do večera a zpravidla se účastní dva lidé,“ říká Hrubeš. Na konci si pak amatérští ševci odnesou pár vlastnoručně vyrobených bot.

Přestože nejde o levnou záležitost, cena je 7­600 korun na osobu, zájem je podle Hrubeše obrovský. „Jakmile vyhlásím termíny, během noci mám najednou plno na celý rok,“ tvrdí. Podle svých slov takto usiluje rovněž o to, aby obuvnické řemeslo v Česku zcela nezaniklo.

Klobouk na celý život. Kloboučníci nevymřeli, u českých žen mají úspěch

Ve Zlíně se sice v roce 2017 po dvanácti letech podařilo znovu otevřít středoškolský obor obuvník, zájem je však minimální. „Pro potřeby obuvnického sektoru by bylo potřeba, aby se každý rok hlásilo třeba 30 ­lidí, ale mám informace, že se těch lidí hlásí stěží deset,“ uvádí Michal Pavlas.

Pesimistou je v tomto ohledu i Stanislav Tůma. „Podle mě to řemeslo zanikne. Mladým se do toho nechce, přestože by je to bez problémů uživilo,“ říká. Ben Hrubeš však míní, že současnost obuvníkům naopak přeje. „Vnímání světa konzumu se mění. Spoustě lidí vadí, že se sem chrlí mraky levného zboží, které navíc mnohdy nebylo vyrobeno v ideálních podmínkách,“ myslí si.