Výdejní boxy dnes nejsou okrajovou službou, ale dominantním distribučním kanálem české e-commerce. Podle dat Asociace pro elektronickou komerci (APEK) je jako nejčastější způsob doručení uvádí 48,1 procenta zákazníků. Doručení domů přitom preferuje jen 18,7 procenta. Regulace, která by rozvoj této infrastruktury zpomalila nebo prodražila, by tak nepostihovala marginální segment, ale klíčový pilíř moderní logistiky.
Preference veřejnosti jsou přitom ještě jednoznačnější. Podle průzkumu Nielsen Admosphere preferuje doručování do boxů 72 procent Čechů. Pozitivně tuto službu hodnotí více než čtyři pětiny online nakupujících a téměř tři čtvrtiny lidí by vnímaly negativně, pokud by box ve svém okolí neměly. Naopak pouze malá část veřejnosti by podporovala jejich omezování. Regulace by tak šla přímo proti jasně vyjádřeným preferencím většiny spotřebitelů.
Už nesmí překážet a být křiklavé. Praha usměrňuje výdejní boxy |
Navíc se ukazuje, že problémem není nadbytek boxů, spíše naopak jejich nedostatek a omezená kapacita. V obcích do pěti tisíc obyvatel nemá box téměř třetina obcí a více než polovina uživatelů naráží na nedostatečnou kapacitu sítě, zejména ve špičkách. Z pohledu veřejné politiky je zásadní rozlišovat mezi přebytkem a nedostatkem. Pokud data ukazují na nedostatečné pokrytí a přetížení infrastruktury, pak restriktivní zásah prostřednictvím stavebního zákona nepředstavuje řešení, ale prohloubení problému.
Do celé situace vstupuje ještě jeden paradox. Stát sám výdejní boxy aktivně využívá a legitimizuje jako distribuční kanál veřejných služeb. Od 1. července 2025 je možné prostřednictvím Portálu dopravy objednat nový řidičský průkaz k vyzvednutí ve výdejním boxu či na výdejním místě. Ministerstvo dopravy tuto změnu prezentuje jako zjednodušení pro občany a součást modernizace veřejné správy. Podobně Státní ústav pro kontrolu léčiv pracuje s možností doručování léčiv prostřednictvím boxů a řeší podmínky tohoto režimu. Stát tedy boxy v praxi přijímá jako standardní infrastrukturu. O to problematičtější je snaha současně tuto infrastrukturu zatěžovat novou regulací.
Z právního hlediska je navíc zvolený nástroj zjevně nesystematický. Ministerstvo pro místní rozvoj ve svém metodickém doporučení z ledna 2025 výslovně uvádí, že výdejní boxy nelze považovat ani za stavbu, ani za výrobek plnící funkci stavby a nepodléhají tak režimu stavebního zákona. Zároveň upozorňuje, že boxy jsou zpravidla energeticky soběstačné, často napájené solárními články, a nevyžadují napojení na infrastrukturu. Pokud by je stát nyní začal pod stavební zákon podřazovat, šel by přímo proti vlastnímu výkladu.
Regulace již existuje
Nutno doplnit, že současný právní rámec není bezzubý. Pokud instalace boxu vyvolá skutečný stavební zásah, například zřízení přípojky nebo úpravu budovy, posuzuje se právě tento stavební prvek. Regulace tedy již dnes rozlišuje mezi samotným zařízením a stavební činností. Neexistuje žádné právní vakuum, které by bylo nutné zaplňovat plošnou změnou zákona.
Ochrana veřejného prostoru je navíc zajištěna i bez stavebního zákona. Existují nástroje památkové péče, ochrany přírody i obecní regulace, které umožňují řešit konkrétní situace v konkrétním území. Praxe ukazuje, že efektivní je právě lokální přístup. Praha například v červnu 2025 přijala pravidla pro umísťování boxů na městských pozemcích, která vznikla ve spolupráci s provozovateli a nastavují vyvážený rámec pro rozvoj služby i ochranu veřejného prostoru.
Vláda mění stavební zákon. Obce a samosprávy získají největší pravomoci za 20 let |
Trh se navíc kultivuje sám. Asociace pro elektronickou komerci společně s hlavními hráči, jako jsou Allegro, Alza, DPD, GLS, PPL nebo Zásilkovna, připravila v roce 2025 společný kodex umísťování boxů. Jednotliví provozovatelé zároveň zveřejňují vlastní metodiky a komunikují s obcemi. Dochází tak k postupnému sjednocování standardů bez potřeby plošného zásahu státu.
Pokud je cílem omezit vizuální zátěž veřejného prostoru, nabízí se racionálnější řešení než regulace prostřednictvím stavebního zákona. Klíčová je podpora sdílení a interoperability. Již dnes některé firmy sdílejí tisíce boxů a další tento model připravují. Data ukazují, že více než čtyři pětiny uživatelů by sdílené boxy uvítaly. To představuje přirozenou cestu, jak omezit duplicitu infrastruktury bez omezení dostupnosti služby.
V tomto kontextu působí snaha regulovat výdejní boxy prostřednictvím stavebního zákona jako krok opačným směrem. Novela má přitom ambici zjednodušovat, digitalizovat a odbourávat zbytečnou administrativu. Vkládání nové agendy, která by generovala další výkladové spory, právní nejistotu a administrativní náklady, jde proti této logice.
Výdejní boxy jsou dnes funkční, široce využívanou a společensky přínosnou infrastrukturou, kterou stát sám aktivně využívá. Regulovat ji prostřednictvím stavebního práva by nebylo jen zbytečné. Byla by to ukázka toho, jak legislativa dokáže komplikovat něco, co až na pár případů které si obce samy vyřeší, funguje.
