Kdy se Češi dočkají kratší pracovní doby, jak to navrhuje odborářský předák Josef Středula?
Dříve či později se jí dočkají. Je to dlouhodobý trend, od dob průmyslových revolucí se postupně zkracuje. Ale krátkodobě na to česká ekonomika nemá, zhoršilo by to problém nedostatku pracovních sil. Zpracovatelský průmysl ještě nemá takovou produktivitu jako v okolních, nejvyspělejších zemích. Navíc stojíme před změnou v organizaci práce. Rychle se zvyšuje počet lidí, kteří tvrdě pracují, ale nemají pevnou pracovní dobu.
Odbory žádají zvýšení minimální mzdy a zkrácení pracovního týdne |
Proč na to tedy odbory lákají?
Jsou konzervativní. Nevnímají, že tento nový svět existuje. Dnes představují jen malý zlomek těch, kteří pracují. I když pan Středula říká, že počet členů jim v poslední době narostl o 40 tisíc, tak je to pořád méně než 400 tisíc. Ale v Česku pracuje několik milionů lidí. Této zemi odbory nevládnou, byť v poslední době sklouzávají k velmi agresivní, často i populistické politice.
Je tedy v dnešní, rychle se měnící ekonomice pro odbory stále místo?
Nepůjdu tak daleko, abych jejich postavení zpochybňoval. Žijeme v občanské společnosti a je nezadatelným právem zaměstnanců organizovat se v odborech. Ale zároveň myslím, že se jim během předchozí sociálnědemokratické vlády podařilo získat větší vliv, než by jim měl náležet.
Odbory nyní také požadují zvýšení minimální mzdy ze současných 12 200 korun na 13 700. Jak se k tomu stavíte?
Osobně nemám rád minimální mzdu vůbec, hospodářská komora ji akceptuje, ale je proti rychlému skokovému navyšování. Vytváří se očekávání, že se bude neustále zvyšovat. Jak ukazují studie po celém světě, má to vliv na platy ve veřejné sféře, na růst mezd obecně, na všechny odvody. Není to tudíž pro zaměstnavatele nákladově neutrální, jak odbory tvrdí. Navíc podnikatelé jsou nyní i bez odborářského tlaku kvůli nedostatku pracovní síly nuceni zvedat mzdy dostatečně rychlým tempem.
Ale není právě teď ta správná doba, kdy zajistit určitou mez, pod niž by mzda v horších časech nemohla klesnout?
Jako Komora bychom chtěli jasná pravidla, jak s ní hýbat. Ať je to nejvýše jednou za rok, ať se odvozuje od mediánu mezd, který lépe odráží rozložení mezd a eliminuje krajní hodnoty. Odbory vždy řeknou nějakou částku a tlačí to k úrovni, kde je minimální mzda v Německu. Musím připomenout, že Německo ji zavedlo na celostátní úrovni až v roce 2015, ve chvíli, kdy si to mohlo díky produktivitě a celkové výkonnosti dovolit. V Rakousku není legislativně upravena dodnes, jsou regulovány jen určité profese.
Mzdy stouply loni v průměru kolem osmi procent, podobný růst čekáte i letos. Budou se tímto tempem zvedat i v dalších letech? A pomůže nám to rychleji dohnat německou úroveň?
Zatím to nevypadá, že napřesrok dojde k výraznějšímu zpomalení růstu mezd. Ale představa, že budeme zvyšovat mzdy a že rychle doženeme Německo, protože teď se české ekonomice daří, je mylná a nebezpečná. Začnou se objevovat podnikatelé, kteří budou říkat: „Pokud bychom měli dál rychle zvedat mzdy, budeme muset přestat podnikat.“ Tyto signály jsem už nyní zaregistroval od středních IT firem v menších městech. Zatím jsou to ojedinělé případy, ale pokud nebude zvyšování mezd spojeno s růstem produktivity, mohou začít přibývat.
Říkáte, „pokud neporoste produktivita“. S čím to souvisí?
Závisí to především na investicích. Zdá se, že firmy začínají být ochotné investovat mnohem více do robotizace, což souvisí i s nedostatkem pracovní síly. Zaměstnanci se toho zatím bát nemusejí, protože roboti jsou nutnost, aby se firma mohla dál rozšířit. Zatímco dřív jste robota viděli jen u pásů v automobilkách či podobných provozech, dnes se prosazují i jinde, například ve sklářském průmyslu, ve zdravotnické technice. Ale do jaké míry je to normální trend v Evropě, či zda v tom Česko nějak vyčnívá, je ještě brzo posuzovat.
Šéf odborů Středula nedávno v rozhovoru pro Respekt uvedl, že příčiny nízkých mezd je třeba hledat už na začátku transformace, kdy jedním ze způsobů, jak ji provést, bylo omezit práva zaměstnanců. Souhlasíte s tím?
Je to názor ekonomů, kteří kritizují cestu, již jsme nastoupili v první polovině 90. let. Já jsem přesvědčen, že byla jediná možná. Podíváte-li se na transformující se ekonomiky, které připustily rychlejší nárůst mezd, aniž měly zajištěnu výrobu a investice z okolního světa, zjistíte, že jejich dlouhodobý ekonomický vývoj byl vždycky horší než u těch, které byly z hlediska mezd střídmé.
Za hlavní komparativní výhodu české ekonomiky byly vždy považovány právě nízké mzdy. Dokážeme bez nich přežít?
To, že jsme nepřipustili prudký nárůst mezd, nám umožnilo nastartovat chod ekonomiky po revoluci a překonat otřesy po roce 2000. Je pochopitelné, že společnost po těch skoro 30 letech očekává určitý kvantitativní posun české ekonomiky výše. Jenže ten je podmíněn pouze investováním, navíc takovým, které bude spojeno s technickým pokrokem, s poznatky vědy a inovacemi. Právě odtud může vzejít vyšší produktivita, která přinese i vyšší mzdy.
Ačkoliv se životní úroveň zlepšuje – i když možná ne dostatečně, vyrážejí náznaky „blbé nálady“. Čím je to způsobeno?
„Lid“ není nikdy spokojen. To říkám trochu z legrace, ale zahraniční experti mívají při pohledu na číselné parametry české ekonomiky pocit, že tu musí být – s mírnou nadsázkou řečeno – ráj na zemi. Globalizace přinesla v posledních 30 letech zlepšení životní úrovně v chudých zemích, například v jihovýchodní Asii. Současně vedla k tomu, že středně a nízkopříjmové skupiny obyvatel ve vyspělých zemích mají pocit, že se pro ně nárůst životní úrovně zastavil. Navíc jsou konfrontovány s politickými turbulencemi – jejichž spouštěčem mohla být u nás migrace. Poprvé od druhé světové války nyní v řadě vyspělých zemí odpovídá většina obyvatel na otázku, zda se budou mít jejich děti lépe, než oni sami – ne.
A měla by vláda nabídnout lidem nějaké řešení této blbé nálady?
To je složité, politici stojí před otázkou: Chceme vyhrát volby, nebo mluvit pravdu? Ale každá vláda by měla dělat i politiku, která nemusí být nutně vždy úplně populární – a tedy volebně návratná, ale která udrží otevřenost naší ekonomiky a naše jasné ukotvení v Evropské unii a v NATO. A současně by měla dělat všechno pro to, aby se u nás životní úroveň zvyšovala rychleji než v průměru eurozóny.
Nová vláda se teď formuje na levicovém půdorysu, koncem minulého týdne představila programové prohlášení. Je něco, co v něm z vašeho pohledu chybí, co by mělo obsahovat?
Zatím jsou k dispozici pouze neoficiální informace. Podle nich je ten program něco jako „pejsek s kočičkou vaří dort“ – je tam všechno a tedy i ty problémy, co pálí podnikatele. To přináší dvojí riziko. Zaprvé, jde o velmi obecné formulace a my potřebujeme činy, a ne sliby. Zadruhé, vláda si dává tolik priorit, že se obávám, že jen málo z nich dotáhne do skutečných, přínosných řešení. Navíc, je to vlastně stejná vláda jako minulé čtyři roky, jen s vedoucí rolí ANO, nemůže se tedy už vymlouvat na minulost. Ale třeba budeme příjemně překvapeni.
Nedávno jste se stal poradcem v týmu prezidenta Miloše Zemana. Proč jste to vzal?
S Milošem Zemanem se znám skoro čtyřicet let, mám s ním přátelské vztahy. To hrálo nějakou roli. Ale liším se od něj v politických názorech a ještě více ve způsobu provádění politiky. Nad některými jeho kroky zůstává rozum stát a nerozumím jim. Přijetí nabídky není legitimizací politického vystupování pana prezidenta, ale vnímám to tak, že si prezident vytváří tým, kde jsou zástupci různých institucí. Je tam Svaz průmyslu a Svaz měst a obcí. Pan prezident si přeje, aby tam byla Hospodářská komora a to je nabídka, které se neodmítá.
Už jste byl na jednom setkání expertního týmu. Čekáte, že se prezident bude vašimi radami řídit?
Mám představu, že ta setkání slouží jako podklad pro prezidenta, aby mohl zaujímat stanoviska ve chvíli, kdy se to čeká. Nejen tam, kde má přímou pravomoc, jako například při jmenování členů Bankovní rady ČNB, ale i tam, kde může využít nepřímé pravomoci. Přece jen, když hlava státu něco řekne během projevu nebo v rozhovoru, má to vždy velkou odezvu.
Objevily se spekulace, že si vás prezident pozval, aby vás posléze jmenoval úřednickým premiérem. Co je na tom pravdy?
O něčem takovém jsem nikdy s nikým nehovořil.
Šel byste do toho, pokud by současná jednání o vládě nakonec krachla?
Odmítám vůbec nad něčím takovým diskutovat. Česko nepotřebuje úřednický kabinet, potřebuje normální vládu.
A dostane ji?
Začínám si myslet, že ji dostane. Ale stále mám trochu obavy, jaká vlastně bude.
