V době pádů sazeb jsou nejvýnosnější obligační fondy

- Kam je tedy v době nízkých sazeb výhodné uložit úspory, které by v bance ležely ladem? Do polštáře, na běžný účet, či do vkladní knížky bez výpovědní lhůty by je uložil jen šílenec, což platí prakticky pořád. Stavební spoření je výhodné pouze díky úvěru, který lze ovšem čerpat pouze pro omezené účely. Podobně je na tom také penzijní připojištění, jehož roční výnosy nepatří k nejatraktivnějším na trhu navzdory státnímu příspěvku.

Známou bankovní alternativou jsou v tuzemsku kampeličky. Jejich vklady jsou sice také pojištěné, ale před investicemi s vysokým slibovaným úrokem se již má většina rozumných investorů na pozoru. Například ve Spojených státech existovalo na počátku dvacátých let asi 30 tisíc bank, který nabízely podobně pohádkové výnosy. Dvě třetiny z nich však nepřežily a spolu s nimi zmizely i v nich uložené peníze. U takových investičních nástrojů platí více než u jiných zlaté investorské pravidlo o tom, že minulé výnosy nejsou zárukou výnosů příštích. Takže i po několika letech bezproblémového chodu může taková instituce zkrachovat během jediného týdne.
V dobách klesajících úrokových sazeb a klesající inflace se atraktivnějšími stávají především otevřené podílové fondy. Jedinou překážkou přitom mohou být pro někoho až příliš vysoké poplatky, které se u některých fondů pohybují v desetitisících korun. Existují tři hlavní typy fondů a každý z nich má v takových dobách své zvláštnosti.
Zatímco termínované vklady reagují na pokles sazeb okamžitě, fondům peněžního trhu trvá přizpůsobení výnosnosti déle. Je to způsobeno tím, že nástroje, do kterých fond ukládá peníze, mají pevnou sazbu, a k nákupu hůře úročených cenných papírů dojde až po době splatnosti těch "po staru" úročených. O tom, jak dlouho tato doba trvá, vypovídá durace portfolia - tedy střední doba splatnosti cenných papírů. U klasických fondů peněžního trhu jsou to zpravidla tři měsíce.
U obligačních fondů je situace odlišná - jejich výnosy mohou dokonce růst. Princip je poměrně jednoduchý. Kurs obligace je totiž dán součtem hodnot budoucích vyplacených kuponů a budoucí vyplacené jistiny. V době vysokých úrokových měr jsou budoucí platby levnější. Když se sazby naopak snižují, budoucí peníze jsou o něco dražší, a díky tomu kurs obligací vzroste. Doba, po kterou jsou tyto fondy atraktivní, se dá opět měřit pomocí durace. Většina obligačních fondů by tedy podle této veličiny měla dosahovat atraktivních výnosů ještě po dobu zhruba tří let. Vzhledem k tomu, že obligační trh u nás funguje již zcela standardně jako po celém světě, není se třeba bát jakýchkoli tuzemských zvláštností. Mezi investory se říká: "Kdo chce dobře spát, má kupovat obligace, kdo chce dobře jíst, ať kupuje akcie." Souvisí to s tím, že investice do obligací je méně riziková s menším výnosem a u akcií je to naopak. Akciové fondy by na změny sazeb a inflace měly reagovat stejně jako fondy obligační, ovšem odborníci se ještě nedokázali shodnout, do jaké míry to platí. Teoreticky by se totiž podle nich měly chovat jako obligace s nekonečnou lhůtou splatnosti, což nedělají.