Spor nejprve řešil Okresní soud v Mostě. Na návrh dlužníka exekuci zastavil. Dospěl totiž k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná pro zjevnou nespravedlnost. Výše úrokové sazby desetkrát převyšovala sazby bankovních institucí. Úvěr 15 000 korun měl splatnost 24 měsíců, výše splátek činila 1 180 korun měsíčně. Celková splatná částka byla 28 320 korun, smluvní úrok tak činil 98,1 procenta.
Okresní soud považoval za nemravné i opakované poskytnutí takzvaného revolvingu s navýšením a systém smluvních pokut. Krajský soud však v odvolacím řízení návrh na zastavení exekuce zamítl. Smlouva prý nebyla ve zjevném rozporu s dobrými mravy, ani nebyla zjevně nespravedlivá nebo příliš drakonická. S tímto názorem se Ústavní soud neztotožňuje, uvedla mluvčí soudu Miroslava Sedláčková.
Krajský soud se podle ústavních soudců zaměřil jen jedním myšlenkovým směrem. Konstatoval, že dlužník se svobodně rozhodl uzavřít smlouvu za daných podmínek a hranice nemravnosti či nespravedlnosti by měla být nastavena co nejvýše. Podle ústavních soudců je však nutné brát v potaz více aspektů.
Kdo půjčuje peníze, musí prověřit schopnost dlužníka splácet
Důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, ale společnosti jako celku, na kterou dopadají důsledky předlužení a insolvence. Proto by poskytovatelé půjček měli být obezřetní a důsledně prověřovat schopnost splácet.
„Obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést třeba i cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit,“ stojí v nálezu.
Podle ústavních soudců nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. „To, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli,“ rozhodli ústavní soudci.
