Přestože je autor původně teoretický ekonom, podařilo se mu vyprovokovat velkou intelektuální debatu v celé společnosti. O jeho snaze zasadit ekonomii do širšího kulturního kontextu vypovídá už samotný podtitul publikace: Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi.
Ve svém díle se nebojí autor citovat díla povinnou četbou počínaje, přes myslitele napříč staletími i obory (Platona, Akvinského, Heideggera a další), až po například Stopařova průvodce galaxií.
Tomáš Sedláček vidí za krizí ekonomie daleko hlubší kulturní aspekty: “Celá tato kniha se pokouší ukázat, že příběh ekonomie je daleko obsáhlejší a daleko více fascinující, než jak se nám snaží namluvit matematický pohled na věc.”
Ukázka: Dobrý ekonom umí vyprávět příběhy
Bylo by bláhové se domnívat, že ekonomické tázání započalo až s dobou vědeckou. Zprvu si lidé vysvětlovali svět kolem sebe prostřednictvím mýtů a náboženství; dnes hraje tuto roli věda. Abychom pochopili ekonomické smýšlení našich dávných předků, musíme se ponořit do jejich mýtů a filozofie. Právě tím se zaobírá tato kniha. Věnovat se starým příběhům není přínosné jen pro historiky nebo kvůli tomu, abychom pochopili uvažování našich (pra)otců. Příběhy mají svou moc i poté, co se objeví příběh nový, který ten předchozí nahradí nebo úplně vyvrátí. Příkladem může být snad nejznámější spor dějin, spor mezi geocentrickým a heliocentrickým.
Nahlédněte pod povrcha přečtěte si knihu Ekonomie dobra a zla v posledním rozšířeném vydání na knihy.idnes.cz.  Bestseller Tomáše Sedláčka |
Jak každý ví, vyhrál příběh heliocentrický. Dodnes ovšem geocentricky říkáme, že slunce vychází a zapadá. Naší základní orientací ve světě je východ a západ. Přitom svět žádný východ ani západ nemá. A vychází-li vůbec něco, je to naše Země, nikoliv Slunce.
Ekonomové by měli věřit v sílu příběhů. Adam Smith věřil. Jak píše v knize Teorie mravních citů: „Zdá se, že touha, aby nám lidé věřili, touha přesvědčit jiné lidi, vést a řídit je, je jednou z nejsilnějších mezi všemi našimi přirozenými tužbami.“ Všimněte si, že autorem této věty je domnělý otec myšlenky, že vlastní zájem je nejsilnější ze všech přirozených tužeb. Nicméně naše moderní ekonomické teorie založené na rigorózních modelech nejsou ničím jiným než těmito metanarativy převyprávěnými jiným (třeba matematickým) jazykem. Proto je nutné vyslechnout si celý příběh pěkně od začátku – neboť jak je obecně známo, nebude dobrým ekonomem ten, kdo je pouze ekonomem.
Vláda filosofů v Platonově pojetí předpokládala absenci touhy po majetku
Ideální společnost dělí Platon do tří vrstev, reprezentujících různé druhy lidských předností. Třída vládců zastupuje rozumnost, třída válečníků ztělesňuje odvahu a třída řemeslníků představuje smyslovost (kterou Platon považuje za nejnižší). Vládnoucí třída nemá soukromý majetek, nezná vlastní zájem ani svou individualitu. To plyne z platonova negativního pojetí soukromého vlastnictví – vyšší třídy by se takovýmito (přízemními) záležitostmi neměly vůbec zaobírat, měly by pečovat o celek. Vládnoucí elita se nežení ani nevdává.
Tomáš Sedláček(* 23. ledna 1977, Roudnice nad Labem) je český ekonom a vysokoškolský pedagog. V minulosti byl poradcem prezidenta Václava Havla a ministra financí. Jeho Ekonomie dobra a zla vyšla ve 14 jazycích a v roce 2012 se jí dostalo mezinárodního uznání: byla vyhlášena za nejlepší ekonomickou knihu ve Frankfurtu nad Mohanem |
Reprodukce je zajištěna téměř laboratorně a výchova dětí je svěřena speciální veřejné instituci. Elitní třída vládců se má zabývat co možná nejčistší filozofií, ovšem v ještě radikálnějším pojetí, než kam sahá dnešní představa osvíceného vládce filosofa: žádné starání o pozemské věci, ani oddávání se jakýmkoli vášním krom rozumového zkoumání světa. Platon zkrátka touhám a potřebám lidského těla nepřičítá vůbec žádnou pozitivní hodnotu. Podobně jako ve známém románu 1984 George Orwella se záležitosti jako majetek či rodina nebo lidské city hodily jen pro proletářskou třídu.
Platon, jakožto občan vzdělaných Athén, je velkým obdivovatelem Sparty, “totalitního” vojenského státu. Fyzická práce jako pouhé obstarávání a sycení potřeb, je v jeho pojetí ponechána sféře pracujícího lidu. Tato nejnižší společenská třída může vlastnit materiální statky, může se oddávat rodinnému životu a mít své vlastní děti, zatímco vládci a vojáci žijí v komunitách a zcela bez osobního vlastnictví.
Platon vidí v přebujelosti žádostí princip úpadku a léčí ji nastolením nové hierarchie. Filosof vládne k prospěchu celku, vede ke skromnosti všech stavů, sám nevlastní nic - a čím výše kdo stojí, tím méně vlastní v soukromém vlastnictví. Pokrok je v nespotřebě, stejně jako neprodukci. Platon tedy jaksi volá po nebo počítá s dobrovolnou skromností vládnoucích a překonáním tendence hromadit statky, což může pro pohled na svět očima ekonomů představovat stejný problém jako pozdější středověké volání po asketismu, anticipovaného právě Platonem.
