Stačí se podívat na dobové zprávy z televize. Jejich běžnou součástí byly reportáže o tom, že chybí to nebo ono zboží. Nebylo přitom dostupné nejen západní, luxusní či výběrové zboží, ale i běžné spotřební věci – od potravin po hygienické potřeby, jako je toaletní papír a dámské vložky.
Co a jak se bude prodávat, neurčovala poptávka spotřebitelů, ale nabídka plánovačů. Existovaly i důvody technologické – zejména ve druhé polovině 70. a v 80. letech, kdy československá ekonomika technologicky rychle zaostávala.
Navíc se zde rozšířilo dogma o soběstačnosti v mnoha oborech, takže nebyla politická vůle dovážet něco, co si uměla domácí ekonomika vyprodukovat sama. I když to bylo většinou v podstatně horší kvalitě. „Blízký substitut by zavdával určité konkurenci, určitému ‚tržnímu‘ chování, a to nebylo chtěné,“ konstatuje Martin Slaný, ekonom investiční skupiny DRFG.
„Spotřební průmysl hrál navíc po celou éru socialismu druhé housle. Ve spoustě případů to vedlo k extrémnímu tlaku na vytváření ‚českých cest‘ – alternativ z domácích zdrojů. Tam se socialismus dostal na hranici svých možností – týká se to třeba mikroelektroniky,“ říká Michal Petrov, autor úspěšného televizního cyklu Retro a knih o životě za socialismu Retro ČS.
Zatímco na Západě se firmy předháněly, tady se snažily aspoň něco ucházejícího vyrobit. Celé generace snily o džínách, ale ty opravdové, co se pěkně sepraly, měli jen v Tuzexu, a to ještě ne vždy.
„Český textilní průmysl se chytil s desetiletým zpožděním v sedmdesátkách a začal vyrábět džínovinu a džínové oděvy pod různými značkami. Džíny Prekon prosluly svou prkenností, neatraktivním střihem a hlavně tím, že se nesepíraly, a nezískávaly tak kýženou patinu. Čech si poradil a dociloval ‚oprání‘ umným leptáním savem,“ připomíná Marek Hlavica, šéf Asociace komunikačních agentur.
ČSSR (ne)inovativní. V závodu se Západem vyniklo jen několik podniků |
„Podobně to bylo s potištěnými tričky. Ta s těmi nejatraktivnějšími nápisy či obrázky se prodávat nesměla, neboť zaváněla západní propagandou. Stovky šikulů tak sháněly jednobarevná bavlněná trička, také nedostatkový sortiment, a přes papírové šablony na ně nastříkávaly autolakem odpovídající motivy,“ dodává.
Většina výrobků patřila do kategorie nižšího standardu. Západní spotřebitel si mohl vybírat z patnácti typů praček, český ze dvou mizerných a ještě čekal měsíce na dodání. „Tím pádem se v Československu pohybovaly miliony špatně oblečených lidí v levných autech, s levnými hodinkami a levnými brýlemi, kteří neustále něco sháněli, místo aby si to prostě koupili,“ doplnil Hlavica.
Nekonvertibilita koruny navíc blokovala nákup licencí pro konzumní výrobu. Existovaly ovšem i výjimky, například džíny Lee Cooper.
„Díky tomu, že byla britsko-francouzská firma odhodlaná dobýt sovětský trh, podařilo se najít způsob, jak výrobu zahájit u nás. Nakonec své tažení firma nedovedla do vítězného konce, ale my jsme měli – díky tomu, že část produkce odebíral Lee Cooper pro svůj export – vlastní džíny za československé koruny, a vznikla tak alternativa k obtížněji dostupnému zboží z Tuzexu,“ popisuje Petrov.
V Tuzexu byly k dostání výrobky, které se v běžném maloobchodu sehnat nedaly, anebo jen zřídka. Například spotřební elektronika, kosmetické produkty nebo zmíněné džíny prestižních značek, popřípadě západní automobil.
Kotlety za příslib deviz
Dovozové zboží se dalo legálně koupit i v několika málo specializovaných prodejnách hlavně v Praze. Prodejna Pragoimpo na Václavském náměstí obšťastňovala ty, kteří vystáli hodinové fronty před Vánocemi, dovozovými lyžemi, stavebnicemi a modely pro děti, v prodejně francouzských potravin v Jindřišské ulici bylo možné nakoupit nějaké ty laskominy a exotické ovoce.
Chybějící zboží a nekonečné fronty. Socialistické centrální plánování selhalo |
Neuspokojivá nabídka navíc vytvářela neoficiální sítě kontaktů. Kdekdo se na své pozici snažil pro sebe urvat nějakou komparativní výhodu.
„Dnešní generace už sotva pochopí uměle vyvolanou prestiž, které se tehdy těšili zelináři nebo řezníci. Pokud se starali o přísun libových kotlet třeba paní ze Státní banky československé, už to měli mnohem jednodušší se sháněním devizového příslibu na dovolenou v Jugoslávii,“ říká Petrov.
Řešením byl černý trh. „Ten vznikl de facto okamžitě se zavedením centrálně plánované ekonomiky a trval až do roku 1989,“ konstatuje analytik DRFG. Vznik masivního ilegálního trhu byl důkazem toho, že centrálně plánovaná ekonomika nefunguje. „Ani brutální sešněrování ekonomiky neodstraní základní principy lidského rozhodování a tržní chování každého z nás. Toto ekonomické chování je naší přirozenou součástí,“ zdůrazňuje Slaný.
