Jako anglicky hovořící turista jsem navštívil celkem čtyři směnárny v Praze. Nejdříve jsem zavítal do Interchange v Karlově ulici. Tam jsem měnil české koruny na eura. Správně jsem pak dostal dlouhou účtenku s výčtem všech práv, které jako zákazník mám.
„Zákazník má právo odstoupit od směnárenského obchodu do 3 hodin od jeho provedení, a to v téže provozovně. Zákazník odstoupí od směnárenského obchodu tím, že v provozovně projeví vůli učinit tak, a zároveň předloží doklad o směnárenském obchodu společně s přijatými peněžními prostředky,“ stojí mimo jiné na lístku v českém i anglickém jazyce.
Když jsem se do provozovny vrátil po necelých třech hodinách, nebránili se tomu vydat peníze zpět. Problém byl, že už jsem neměl tolik eur, kolik mi vyměnili. „Když nám donesete těch 184 eur, vrátíme vám 5000 korun. Jinak se omlouváme,“ sdělil mi pracovník.
„Strany si musí vrátit navzájem poskytnuté částky, a to v plné výši,“ upozorňuje mluvčí České národní banky (ČNB) Denisa Všetíčková.
„Vemte si to a nediskutujte. Nediskutujte!“
O poznání jiný přístup jsem zažil v dalších směnárnách. V Chivas Invest sídlící v ulici 28. října, která vede od Václavského náměstí na Národní třídu, mi za 50 eur dali 800 korun. Tedy v neuvěřitelném kurzu 16 korun za 1 euro.
Poté mi směnárník dírou v přepážce podstrčil podobně dlouhou účtenku jako v první směnárně. Podepsal jsem ji. „Chcete kopii?“ ptá se. „A potřebuju ji?“ tážu se já. „To já nevím, jestli ji potřebujete. Pokud ji chcete, dám vám ji. Pokud ne, vyhodím ji. Je to na vás,“ tvrdí mi.
Přemítám, jak bych pak šel žádat o zrušení transakce, kdybych neměl v ruce účtenku. Proto si ji beru. Podle mluvčí ČNB bych ale mohl žádat o vrácení peněz i bez dokladu. „Zákazník má právo na storno vždy. Nicméně doklad o provedení směny slouží také mimo jiné k prokázání, že ke směně vůbec došlo, za jakých podmínek, kdy a kde,“ uvedla Všetíčková.
Nedává mi ale kopii té dlouhé účtenky. Je to jen malý lístek, kde je napsáno, v kolik hodin jsem tam byl a kolik jsem měnil peněz. Přitom podle zákona mám dostat kopii dlouhé účtenky s výčtem mých práv.
Ochota dát mi zpět 50 eur je u těchto směnárníků opravdu minimální. Za přepážkou sedí dva. Nejdřív se ohánějí tím, že jsem podepsal účtenku, kde je uvedený kurz 16 korun za euro. Poté na mě zkouší, že dvě hodiny už uběhly. „Mám právo stornovat do tří hodin,“ upozorňuju je.
PŘEHLEDNĚ: Storno do 3 hodin. Jak se mění pravidla pro směnu peněz |
Nato druhý směnárník vezme telefon a někomu telefonuje. Pak přichází s nabídkou. „Buď vám pošleme 50 eur na bankovní účet, nebo pokud je chcete hned, dostanete lepší kurz,“ říká. Lepším kurzem myslí euro za 22 korun, přitom kurz stanovený ČNB činí 25,70 korun.
Tuto nabídku opakuje důrazným hlasem. Říkám mu, ať nezuří. „Já nezuřím,“ odvětí mi. Nejdřív říkám, že chci peníze poslat na účet. Když pak vidím, jaké všechny údaje o mně chtějí do formuláře, rozhodnu se nakonec pro hotovost. I přesto, že to není tak výhodné.
V tu chvíli už to ale směnárník zřejmě nevydrží a strčí mi okénkem bankovku s hodnotou 50 eur. „To je vaše. A nediskutujte. Máte to zpátky,“ říká mi důrazně. Chci něco říct, ale jsem umlčen. „Nediskutujte,“ opakuje mi. Po šesti minutách konečně odcházím ven.
Podle mluvčí ČNB by mi ale možnost poslat peníze na účet vůbec neměl nabízet. „Z podstaty směnárenského obchodu vyplývá, že k vrácení přijatých peněžních prostředků musí dojít bezodkladně na příslušné provozovně a nikoli bankovním převodem. Směnárník pak musí vydat doklad o provedení storna,“ říká. Žádný takový mi nevydal.
„Tak si řekněte, kolik chcete peněz“
Neochotu vracet peníze jsem zažil i v kubistickém kiosku na hlavním nádraží, kde sídlí směnárna Lumex. Tam jsem původně také měnil v kurzu 16 korun za euro. Podepsal jsem dlouhý účet, dostal jsem malý.
Poté jsem se vrátil. Ukazuju obsluze na mobilu fotku z jiné směnárny, kde dávají za euro 25,30 korun. A že chci peníze zpět. Směnárník mi pro změnu ukazuje svůj kurzovní lístek, že tam je napsáno 16 korun za euro. „Tak co je za problém?“ ptá se.
Test pražských směnáren: Za pár hodin jsme přišli o 1200 korun |
Po chvíli dohadování říká, ať chvíli vydržím, že zavolá manažerovi. Poté přichází s nabídkou. „Dám vám lepší kurz. Jaký kurz chcete? Kolik peněz chcete?“ ptá se mě.
Když si tedy můžu vybírat, říkám, že bych chtěl kurz 25,30. Bere do ruky kalkulačku. „Takže vy mi dáte zpět těch 800 korun a já vám dám 1265 korun,“ oznamuje mi. Poté mi dá novou účtenku. Po osmi minutách tedy odcházím o 465 korun bohatší než předtím.
Na Václaváku vrátili peníze bez problému
Když pak chci ještě vrátit peníze ve směnárně Interchange sídlící na Václavském náměstí, nemají s tím absolutně problém. „Našel jsem lepší kurz,“ říkám. „Chcete vrátit peníze?“ ptá se mě směnárník.
Pak mi ale také nabízí lepší kurz. Ač na kurzovním lístku mají 18 korun za euro, já můžu tentokrát dostat 25 korun. Vypíše se mnou doklad o odstoupení od směnárenského obchodu, na původní účtenku mi dá razítko storno a poté mi vytiskne ještě dvě nové účtenky.
„V tomto případě proběhlo vše podle zákona. Nabídnutí výhodnějšího kurzu je možné,“ říká mluvčí ČNB Denisa Všetíčková. Ta upozorňuje, že pokud by byl zákazník uveden v omyl, například směnárník ho neupozornil na možnost storna, tak se právo klienta na storno prodlužuje ze 3 hodin na 6 měsíců.
Nový zákon má sice chránit zákazníky směnáren. Nicméně si nemyslím, že ve směnárnách Chivas Invest a Lumex by si turista, který nezná naše zákony, dokázal peníze zpět vyhádat. I pro mě bylo náročné jejich tlak, kdy mi tvrdili, že takové právo nemám, ustát, a to jsem si ten zákon četl důkladně předem.
