Křehké gramodesky s touto legendární značkou se do roku 1938 vyráběly jako na jediném místě v Československu v Ústí nad Labem.
Psík Nipper poslouchá
Továrnu na desky založil na střekovském břehu Labe v roce 1908 Josef Berliner, bratr vynálezce gramofonu. Byl ředitelem německé továrny na mluvící stroje a gramofonové desky Deutsche Grammophon Artiengesellschaft v Hanoveru a ústecká pobočka měla zajistit zásobování rakouské monarchie.
Továrnu postavil na zelené louce ve čtvrti Kramoly. Pod názvem Rakouská gramofonová společnost s.r.o. začala vyrábět v roce 1910. Rok předtím se v Anglii dostal poprvé na etikety gramodesek legendární psík Nipper, který překvapeně naslouchá hlasu svého pána znějícího z gramofonu.
Obrázek dal i jméno největšímu výrobci 'mluvících' desek: His Master's Voice neboli Hlas jeho pána.
Logo se objevilo i v Ústí
Velice brzy se oblíbené logo objevilo i na ústeckých gramodeskách. Německá společnost ho používala v anglické licenci, ale gramodesky nesly své jméno.
| O DALŠÍCH SLAVNÝCH ZNAČKÁCH ČTĚTE ZDE |
Na začátku 1. světové války se výroba musela zastavit, obnovila se až po odeznění válečného embarga na základní surovinu - indický šelak. V polovině dvacátých let potom pohltila německý podnik včetně jeho české filiálky britská společnost The Gramophone Company neboli His Master's Voice.
Pejsek Nipper se tak stal nedílnou součástí ústeckého gramofonového průmyslu. "Jenom do států, kde neměli rádi psy, jako bylo Maďarsko, Srbsko či Rumunsko, se z obchodních důvodů používal starší motiv s píšícím andělem," vypichuje archivář kuriozitu.
Místo desek válečná technika
Továrna na gramodesky prosperovala v Ústí až do roku 1938, kdy britská mateřská společnost, zřejmě dobře informována, přestěhovala výrobu do Prahy ještě před zahájením okupace pohraničí.
Tovární objekty v Kramolech potom využila Německá říše a firma Siemens-Halske v nich zahájila výrobu elektrosoučástek pro radary, vysílačky a další válečnou techniku.
V Praze se desky se psíkem vyráběly až do roku 1942, jen z nich musel po vyhlášení protektorátu zmizet anglický název a jmenovaly se tedy česky Hlas jeho pána. Na krátkou dobu se v Praze jejich výroba obnovila ještě v roce 1945.
"Do ústecké továrny se už ale Britové nevrátili. Opět prokázali svou prozíravost. Tušili, jaký čeká osud soukromé podnikání v zemi spadající do sovětské sféry vlivu," komentuje Kaiser definitivní konec gramofonové výroby na severu Čech. Po válce se do areálu nastěhovala Tesla a v 50. letech se tu vyráběly československé magnetofony Metra.
Nahrávky stále promlouvají
Bývalá továrna na gramodesky stojí dodnes nedaleko Mariánského mostu. Jmenuje se však ZPA Ekoreg a produkuje měřící techniku. Po původní výrobě v továrních halách nezbylo ani památky.
Početnou kolekci ústeckých desek ale uchovává ústecký archiv, je jich tu k osmi tisícům. Nejsou přitom jen mrtvým inventářem, dávné hlasy z nich stále promlouvají.
Nahrávky lisované v Ústí se objevily před Vánoci na exkluzivním cédéčku vydaném Památníkem Antonína Dvořáka ve Vysokém ke 100. výročí skladatelovy smrti.
Současným posluchačům tak staré šelakové desky z ústeckého archivu zprostředkovávají Violoncellový koncert h moll nahraný v Praze roku 1937. Nahrávka byla pořízena za dramatických okolností, kdy cellista Pablo Calals přiletěl do Prahy přímo z pekla španělské občanské války. Dvořákův koncert zároveň patřil k posledním titulům v dějinách ústecké výroby gramodesek.
