V urputné snaze dohonit a předhonit Spojené státy ve zbrojení se tehdejší komunistická říše hospodářsky vyčerpala. Studená válka tak skončila také díky Janu Vaňousovi. Rozhovor nám poskytl poté, co mu Nadační fond Neuron udělil Cenu Neuron za celoživotní dílo v oboru ekonomie.
Jaká ekonomická fakta přiměla prezidenta Reagana k vyhlášení hvězdných válek?
Objevili jsme dvě hlavní slabiny komunistického bloku. Sovětský svaz vydával na zbrojení 25 až 40 procent státního rozpočtu, v USA je to okolo pěti procent. Takový nepoměr nemohli Rusové dlouho vydržet.. Další slabinou byl fakt, že pro Sověty se stalo Československo, Polsko, Maďarsko a další vazalské státy obrovskou hospodářskou zátěží. Rusové jim levně dodávali suroviny, které by jinak mohli prodávat za světové ceny a dostávali nekvalitní výrobky všeho druhu, jak se říká od jehly po lokomotivu. Mizerná kvalita vyplývala z neschopného vedení ekonomiky, ale Sověti byli rádi, že alespoň nějakým zbožím mohli zásobovat svůj domácí trh.
Kde jste získávali údaje o výdajích sovětského bloku na zbrojení?
Pátrání mnohdy připomínalo ekonomickou archeologii. Komunistické země utajovaly statistiky o svém hospodaření, takže náš tým měl k dispozici jen střípky údajů. Nějaké náklady na zbrojení jsme vydedukovali, k dalším jsme dospěli pomocí ekonomického modelování. Srovnávali jsme statistiky a odhalovali obchodování se zbraněmi mezi komunistickými zeměmi
Vaší specializací je ekonomika střední Evropy a Ruska, zároveň jste expert na sítě pro transport elektřiny, ropy a zemního plynu. Hrozí Česku energetická závislost na Rusku?
Ohledně ropy je závislost minimální, protože už nejste odkázáni pouze na jeden ropovod. Pokud jde o zemní plyn, jehož cena je zatím velmi vysoká, nemají Rusové moc prostoru k manévrování a brzy budou mít potíže udržet cenu této komodity. Původně počítali s masivním vývozem zemního plynu do USA, dokonce se ve Spojených státech už začaly stavět velké terminály na dovoz zkapalněného plynu. Ovšem jakmile se v Severní Americe objevily značné zásoby břidličného plynu, celý projekt přestal dávat smysl. USA už nebudou plyn dovážet, ale naopak vyvážet. Navíc se podařilo najít zásoby břidličného plynu například v Polsku, v pobaltských republikách i jinde. Stručně řečeno, břidličný plyn je vážná konkurence plynu zemnímu, proto si myslím, že Rusové nebudou dělat s jeho dodávkami do Evropy problémy.
Velkým odběratelem zemního plynu z Ruska může být Čína, nezůstane proto cena plynu i nadále vysoká?
Čína je sice potencionální odběratel, ale zatím není o trase plynovodu na tak velkou vzdálenost ani rozhodnuto. A i když se k tomu Rusové společně s Číňany odhodlají, potrvá stavba plynovodu několik desetiletí. Navíc Čína nyní hodně investuje do hledání ložisek břidličného plynu. Rusko si tedy už nemůže zahrávat. Kdyby přestalo dodávat plyn do Evropy, mohou ho Číňané pěkně skřípnout a kupovat od něho plyn pod cenou. Rusko dnes jako energetická velmoc ztrácí vliv a dlouhodobě je pod těžkým tlakem.
Nechte se sponzorovatJan Vaňous je jedním z loňských nositelů ceny fondu Neuron, který sponzorují čeští mecenáši vědy. Granty vyhlašuje pro obory fyzika, matematika, medicína, chemie. Žádost může podat vysokoškolsky vzdělaný odborník do čtyřiceti let zabývající se výzkumem v České republice, nebo úspěšný český vědec, který se rozhodne pro návrat ze zahraničí. Žádosti se přijímají do 31. března pouze prostřednictvím webového rozhraní Nadačního fondu Neuron. Grant získá vždy jeden projekt z uvedených vědních oborů. Výsledky soutěže budou známy v červnu 2014. Další podrobnosti ZDE |
Rusko má značný zájem o stavbu dvou dalších bloků jaderné elektrárny Temelín. Pokud soutěž vyhraje a dodá nám svoje reaktory, nestaneme se jeho energetickými vazaly?
Při výběru může hrát významnou roli skutečnost, že české firmy mají velký zájem získat zakázky na dostavbě a pravděpodobně budou na tento faktor dost tlačit. Americké a francouzské nabídky nepočítají s tak velkou účastí domácích firem, jako Rusové. Ale já bych se spíše zajímal, zda budou jaderné reaktory nové generace dostatečně bezpečné, vyzkoušené a zda zařízení z Ruska bude stejně kvalitní jako od jiných firem. A když tendr vyhrají Rusové je nutné věnovat velkou pozornost znění smlouvy o kontraktu. Musí poskytovat dostatečné záruky, aby Rusové nezačali vydírat například tím, že přestanou dodávat palivové články, které mají u ruských reaktorů specifický tvar. Pokud panuje obava, že by k tomu mohlo dojít, pak lze konstruovat takové zařízení, aby nebylo závislé pouze na jednom typu palivového článku.
Ovšem klíčovým kritériem při rozhodování o dostavbě Temelína bude perspektiva evropských ekonomik a vývoj cen elektřiny. Momentálně je dynamika evropských ekonomik bídná, poptávka po elektřině klesá a ceny šly dolů, takže bych se do rozšiřování Temelína moc nehrnul.
Jak hodnotíte energetickou koncepci Evropské unie?
Není moc jasná a v celé řadě případů vidím vážné problémy. Například s tím, jak se zdůrazňují obnovitelné zdroje i za cenu, že některé typy těchto zdrojů způsobí potíže. Například větrná elektřina, pokud se vyrábí v oblastech, kde nefouká vítr pravidelně, musí se kapacita větrných elektráren pojistit stavbou drahých zdrojů elektřiny na plyn. Totéž platí o solárních elektrárnách, zvláště když se staví v zemích, kde svítí slunce méně než na jihu Evropy.
Také s bioelektřinou je potíž. Když vidím pěstování kukuřice ve velkém pro výrobu metanu, kterým se pohánějí trubíny, to nedává z ekonomického hlediska smysl. Jakmile začnete masově pěstovat kukuřici pro energetiku, propojíte cenu této plodiny s cenou energie, a protože kukuřice je klíčové krmivo, propojíte cenu masa a mléka s cenou energie.
Po revoluci v roce 1989 u nás měli lidi velký zájem o podnikání, jak hodnotíte podporu státu v této oblasti?
Podnikat v Česku, zejména v malém, je umořující zvláště kvůli byrokracii a papírování. Malé firmy nedostávají alespoň nějakou úlevu, například v podobě zjednodušeného systém učetnictví, zdanění atd. Přitom je střední třída velmi důležitá pro stabilitu ekonomiky. Například v dřevařském průmyslu zkrachovala kdejaká pila v jižních Čechách. Proč? Kulatina se masově vyváží zejména do Rakouska, kde z něho vyrobí hranoly, prkna a další řezivo a pak ho dováží do Česka.
Dřevařský průmysl tady nemůže fungovat, když v sousední zemí dotují nákupy surového dřeva. Rakouská pila proto kupuje dřevo za méně než česká, což je příliš silná konkurence.
Česko má jako jedna z nejvíce zalesněných zemí hodně dřeva, ale státní podnik Lesy ČR dodává dřevo tomu, kdo zaplatí nejvíce a vůbec nebere v úvahu, jak velké množství se zpracuje v Čechách. Takže české pily mají dřevo doslova za rohem, ale nemohou ho od Lesů ČR koupit, protože tato státní firma není ochotná prodávat menší množství a prosazuje kontrakty na obrovské odběry kulatiny.
Česká firma má zájem koupit třeba 10 nebo 20 tisíc kubíků, ale nikoliv 200 nebo 500 tisíc kubíků dřeva. Tento přístup likviduje podnikání v dřevařském odvětví. Pro zemi s velkým množstvím dřeva by bylo logické si tento průmysl držet a podporovat segment zpracování. Tato situace je pro mě dost neuvěřitelná, protože v USA, v zemi s rozvinutým kapitalismem, existují i malé pily schopné obstát v konkurenci s velkými provozy.
Neměl by stát pořádat nějaké kurzy jak podnikat?
Škoda, že v Česku neexistuje silná podnikatelská asociace schopná tlačit na stát. Měla by ho přimět k tomu, aby podporoval diverzifikaci průmyslu, protože je dost riskantní, když většina firem sestává z automobilek a jejich dodavatelů. Nadměrná závislost na jednom oboru je riskantní, protože občas jde výroba pěkně dolů. Například kromě automobilového průmyslu bychom se mohli zařadit do řetězců pro výrobu mobilních telefonů, Česko zatím v této oblasti nehraje žádnou roli, nejsme dodavatele Applu, Samsungu...
Když jste zmínil specializaci českého průmyslu na automobily, nehrozí Mladé Boleslavi podobný krach jako městu aut, americkému Detroitu?
V Detroitu jako kolébky amerického autoprůmyslu se projevila síla odborů. Šly po vysokých mzdách a velkých benefitech. Výsledkem byl hodinový plat 60, 70 dolarů a velmi vysoké náklady automobilek. Výroba se časem přesunula do jiných států Unie, kde nebyl autoprůmysl historicky tak zakořeněný a mzdy se tam pohybovaly okolo 20 dolarů. Na vysoké mzdové požadavky reagovaly rovněž zahraniční automobilky, které v USA zakládaly továrny, ani jedna se neusídlila v Detroitu. Výroba v Michiganu klesala, automobilky v Detroitu zkrachovaly a přesunuly se jinam. V Česku nevyvádí odborové svazy takové psí kusy, ale musíte být opatrní, netlačte na výrobce, protože se může stát, že se automobilky přesunou do Číny.
Asie už zdecimovala české textilky a obuvnictví, je otázka času, kdy se její vliv projeví v automobilkách. Česko začne ztrácet určité výhody, kvůli kterým u nás německý Volkswagen investuje. Na to je potřeba se připravit. Za správnou strategii považuji, že Škodovka začala vyrábět auta přímo v Číně. Zároveň Číňané pochopili, že škodovka má německou kvalitu za českou cenu. Bylo by chybou vozit do Čech auta z čínské produkce, spíše jde o zajištění čínského trhu. Z Česka lze vyvážet auta do západní a střední Evropy, případně na ruský trh.
Jak se stalo, že odbory měly v Detroitu tak silnou pozici, ve srovnání s jinými státy Unie?
Automobilové odbory mají tradičně snad nejsilnější pozici. Po masovém zavedení plně automatizované výroby nastal velký tlak, aby pracovníci vstoupili do odborů, které byly historicky velmi agresivní.
Co odrazuje zájem investorů o Českou republiku?
Česko nemá zrovna nejlepší pověst. Politicky je vysoce nestabilní, technická vyspělost českých pracovníků je dobrá, ale o pracovní morálce mám určité pochyby. Dalším minusem je fakt, že zatím všechny vlády naprosto selhaly v podpoře výuky jazyků. Je důležité, aby většina populace znala alespoň jeden nebo i dva světové jazyky. To by přilákalo zájem investorů do technicky náročnějších oborů, kde jsou i vyšší mzdy. V Dánsku nebo Nizozemsku většina dělníků umí anglicky. Pro technicky náročnější výrobu, nebo kde je nutná větší účast mateřských podniků ze zahraničí, je komunikace s pracovníky důležitý faktor. Z hlediska jazykové vybavenosti nejsme na integrovanou evropskou ekonomiku dobře připravení.
Vláda by také měla mít jasnější politiku, jak podniky zařazovat do celosvětových řetězců, kterým by dodávaly komponenty. Například před lety jeden obchodník zjistil, že v Česku vyrábí kvalitní kapesní nože, objednal si jich proto 200 tisíc. Výrobce mu ale odpověděl, že je absolutně vyloučené takovou zakázku splnit. Ale v celosvětových řetězcích jsou takové objednávky běžné. Masová výroba umožňuje přejít na moderní technologie, snížit jednotkové náklady, zvýšit konkurenceschopnost.
Jan Vaňous (1949)Odborník na ekonomickou a průmyslovou strategii Sovětského svazu a zemí střední a východní Evropy a na energetické sítě. V roce 1970 emigroval do USA. Vystudoval ekonomii na Haverford College a Yale University. Učil ekonomii na University of British Columbia. Pracoval ve Washingtonu jako ekonom na University of Pennsylvania a v konzultantské firmě WEFA. Od roku 1984 do roku 2002 byl podílníkem a prezidentem firmy PlanEcon. V letech 1987 až 1992 se angažoval na přípravě české ekonomické reformy. Nyní působí jako finanční investor. Nadační fond Neuron na podporu vědy mu udělil Cenu Neuron za celoživotní činnost v oboru ekonomie. |
Jak může v tomto snažení stát fungovat?
Upozornit podnikatele, že takové příležitosti existují. Například Česko mělo obrovskou tradici v přesném slévárenství, z tohoto oboru jsem úplně vypadli. Snažil bych se to oživit. Zjistit, ve kterých oborech hraje slévárenství roli a upozornit podnikatele, že v určitých oblastech budou příležitosti, aby pracovali na detailní nabídce. Čeští podnikatelé se tradičně orientují na Německo a Rusko, pro severní Ameriku skoro nevyvážejí, přitom jde o významný trh. Dobře to pochopili čeští tvůrci počítačových programů, kdokoliv něco vymyslí, okamžitě se snaží prosadit v USA
Předpokládal jsem, že za hlavní překážku přístupu investoru budete považovat korupci....
Korupce je především v oblasti státních zakázek, jde o veliké objednávky na dálnice, železniční tratě a na obranu. Čeští politici nejsou schopni získat dostatek peněz na financování politických stran a navíc si myslí, že jejich platy jsou příliš nízké, což kompenzují tím, že k objednávkám připojují různé náklady. Peníze pak jdou do kapse politiků a jejich spojenců.
Klasickou ukázkou jsou české dálnice. Je naprosto nepochopitelné, aby kilometr stál dvakrát více než v Německu. Začíná to tím, že si známí politiků vykoupí pozemky v trase budoucí dálnice, které se pak vykupují za nesmyslně vysoké ceny. Rovněž se staví příliš komfortní dálnice tam, kde by stačily levnější. Myslím tím různé terénní úpravy, které mají spíše kosmetický než bezpečnostní ráz, a přitom jsou pěkně drahé. Vyšší stoupání, více zatáček, prostřední pruh nemusí být tak široký, to všechno snižuje náklady. Drahé úpravy se zdůvodňují směrnicemi Evropské unie.
Investice do dálnic se rychleji vrací tam, kde je velký provoz, velký dopad na životní prostředí a u obchvatů velkých měst. V Česku se obvykle začne stavět tam, kde je nejmenší odpor, nebo uprostřed polí, kde je to nejméně potřeba, případně se vybere trasa největším počtem mostů a největší spotřebou betonu. Firmy si to prosadí a politici nad tím mávnou rukou. Proto se staví dvakrát nákladněji, než v Německu a kvůli tomu nejsou peníze na kompletní dostavbu sítě dálnic. Přitom díky poloze ve středu Evropy má Česko pro dopravní společnosti obrovskou výhodu.
Není důvod předražených dálnic v tom, že se do soutěže o stavbu nehlásí zahraniční firmy?
Významné stavební firmy z Francie, Německa a Rakouska se v nabídkách nevyznají a rovněž se obávají korupčních afér, proto neprojevují o stavby v Česku velký zájem.
